Byl to pro Ameriku – a vůbec pro lety do vesmíru – památný den: Na floridském mysu Canaveral nad ránem 21. července 2011 přistál raketoplán Atlantis. Vrátil se z oběžné dráhy jako poslední z flotily amerických vesmírných letounů.

Kluzák na raketě

Svůj ambiciózní projekt raketoplánů označila vesmírná agentura NASA zkratkou STS (Space Transportation System, tedy Vesmírný dopravní systém). Do okřídlených vesmírných lodí vkládala velké naděje. 

Svět do té doby nic takového nespatřil.

Lety do vesmíru se díky raketoplánům měly stát rutinní záležitostí. Měl to být začátek nové epochy. Otevřel ji 12. dubna 1981 svým startem raketoplán Columbia.

Pro raketoplány vymysleli Američané označení Space Shuttle (vesmírná kyvadlová doprava) a celkem jich postavili šest: Kromě Atlantisu a Columbie ještě Challenger, Discovery, Endeavour a Enterprise. Dohromady ve vesmíru strávily 1333 dní - mimo Enterprise, který sloužil pouze k testům.

Na oběžnou dráhu vynesly raketoplány 355 astronautů ze 16 zemí, vypustily 180 satelitů a také Hubbleův vesmírný dalekohled. Vozily zařízení a zásoby na vesmírnou stanici ISS. Platily za neúnavné a užitečné soumary.

Jenže nesplnily všechna očekávání. Uvízly v polovině cesty. Konstruktéři jim nedokázali sestrojit vlastní raketové motory, které by je vynesly za hranici zemské přitažlivosti. Proto musely startovat kolmo k Zemi a s přídavnými nádržemi. Přistávaly pak jako kluzák.

Platily však za symbol dokonalosti americké techniky, měly pověst nezničitelného dopravního prostředku, obdobně jako „nepotopitelný“ Titanic před první plavbou přes Atlantik.

Jak Amerika přišla o iluze

Jenže 28. ledna 1986 Amerika o tuto iluzi přišla. Tento den skončil symbol její technické vyspělosti na dně Atlantiku jako Titanic. Po selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket raketoplán Challenger po startu explodoval. Zahynulo všech sedm členů posádky.

Po katastrofě přerušila NASA lety raketoplánů až do roku 1988. Konstruktéři upravili palivové nádrže včetně těsnících ploch a vesmírná agentura zpřísnila podmínky pro start. Důsledkem byly časté odklady letů.

Ani to však nedokázalo odvrátit katastrofu dalšího stroje z flotily. Columbia, který se roztrhl při přistání prvního února 2003.

Zkáze, při které zemřelo dalších sedm astronautů, předcházela nehoda na startu, během které se z vnější palivové nádrže odtrhl kousek hmoty a narazil do křídla raketoplánu, do kterého udělal díru. Při sestupu do atmosféry se do poškozeného křídla dostal horký vzduch, narušil jeho strukturu a způsobil rozpad raketoplánu. U klasické rakety s vesmírným modulem by se to nestalo. Modul je při startu upevněn před raketou.

Raketoplány však byly při startu připevněny k vnější odhazovací palivové nádrži naplněné třaskavou směsí kapalného kyslíku a vodíku a dvěma dalším pomocným nádržím. Astronauti vlastně seděli na sudu střelného prachu, kterého se zbavili až na suborbitální dráze.

Seškrtaný projekt

Koncepce raketoplánu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let počítala s kompletně opakovaně použitelnou lodí, která dopravu na oběžnou dráhu výrazně zlevní. Během vývoje ale museli konstruktéři ze svých ambiciózních plánů slevit.

Vývoj a lety raketoplánů - základní data. | zdroj: Profimedia

Grafiku si zvětšíte rozkliknutím.

„Nemohli jsme vyvinout to, co jsme měli v plánu. Náklady na letoun, který by byl schopen létat do vesmíru sám bez vnější pomoci, jsme vypočítali na 15 miliard dolarů. Vláda nám řekla, že dostaneme pět. Nakonec jsme usmlouvali 6,5 miliardy a museli udělat hodně kompromisů,“ řekl v CNN tehdejší ředitel pilotovaných letů NASA Christopher Kraft.

Opakovaně použitelná tak byla jen část sestavy STS – okřídlený družicový stupeň a dva pomocné startovací stupně. Letoun startoval jako raketa, měl pouze pomocné motory, přistával klouzavým letem. Po startu odhazoval oba pomocné startovací stupně a hlavní nádrž.

Raketoplány bez potomků

Havárie Columbie byla hlavním důvodem, proč NASA ustoupila od dalšího vývoje raketoplánů.

Osm roků po její zkáze se třicetiletá éra raketoplánů završila posledním letem Atlantisu. Byla to 135. mise některého z raketoplánů.

Patří se připomenout, že program amerických raketoplánů nebyl jediný svého druhu. Rusové zkonstruovali raketoplán Buran. Jeho první a poslední orbitální let se uskutečnil 15. listopadu 1988. Byl nepilotovaný, ale skončil úspěchem. Rusové však počátkem devadesátých let program Buran odpískali. Vyhodnotili ho jako neúnosně drahý.

Také Evropská vesmírná agentura ESA plánovala raketoplán. Její letoun Hermes však skončil jen na rýsovacích prknech konstruktérů.

Americké raketoplány zamířily do muzeí. Dodnes nemají následovníky. Pouze jejich zmenšenou bezpilotní verzi využívá Pentagon.

Raketoplán Endeavour převážený v říjnu 2012 do muzea v kalifornském Inglewoodu. | zdroj: Profimedia