Počet symbiotických mikroorganismů dokonce několikanásobně převyšuje počet našich vlastních tělních buněk. O člověku se proto někdy mluví až jako o holobiontovi, složeném organismu závislém na spolupráci všech složek.

Není to daleko od pravdy. Bez symbiontů bychom nebyli schopni účinně trávit potravu, nebo podlehli prvnímu agresivnějšímu kmeni bakterií. Pokud by ovšem naše tělo dříve fatálně nepoškodilo samo sebe, neboť symbionti jsou důležití i v nastavení naší vlastní obranyschopnosti.

Zatímco se ale důležitost střevní mikroflóry rozebírá v každé druhé reklamě, myšlenka, že nám mohou být za určitých okolností prospěšní i parazité, je stále poněkud nezvyklá. Možná i proto, kolik úsilí lidé v minulosti vyvinuli na jejich vymýcení. Přesto jsou pozitivní účinky některých střevních parazitů na lidské zdraví nepopiratelné.

Terapeutická nákaza řadou helmintů, střevních "červů", mezi které patří například škrkavky, výrazně snižuje závažnost Crohnovy choroby. Přinejmenším u některých lidí, protože za tímto autoimunitním onemocněním trávicí soustavy, při kterém špatně fungující imunitní systém postupně ničí střevní sliznici, může stát řada dědičných faktorů.

Helminti ovšem mohou mít podle prvotních výsledků blahodárné účinky i na další autoimunitní onemocnění, od zánětů střev po roztroušenou sklerózu.

Stále ovšem nejsou známé detaily působení parazitů na "zdivočelou" lidskou obranyschopnost. Pokud by se je podařilo zmapovat, možná bychom dokázali nahradit parazity vhodnými léky. Pořádný kus na této cestě nedávno urazil mezinárodní tým mediků, který o svém úsilí referuje na stránkách časopisu Science. Klíčovou roli podle nich hraje interakce mikrobů, parazitů a lidské imunity.

Stejný tým už dříve pozoroval, že myši s určitými genetickými predispozicemi k zánětům střev až hlodavčí obdobě Crohnovy choroby, které byly nakažené hlísticí tenkohlavcem, na rozdíl od svých neparazitovaných příbuzných nevykazovaly téměř žádné příznaky nemoci.

Za vším stály bakterie. Tenké střevo myší s predispozicemi k zánětům nevylučovalo správně na svůj povrch hlenitý sekret. To vedlo k přemnožení bakterií rodu Bacteroides a zhoršení příznaků. Nákaza tenkohlavcem uvedla celý systém do rovnováhy. Podobný účinek přitom měli i další hlísti.

Co je ale ještě zajímavější, bohatší střevní mikroflóra hlístem nakažených myší měla pozitivní vliv i na "spolubydlící" jedince s predispozicemi k zánětům. Bohatství různých druhů bakterií vylučovaných parazitovanými hlodavci se přelilo i na ostatní a zmírnilo jejich zánětlivé příznaky.

Klíčovou roli různorodé střevní mikroflóry při potlačení zánětů u jedinců, kteří k nim byli náchylní, potvrdily i další experimenty. Myši, kterým výzkumníci podali mix bakterií, byly zdravější. Zvlášť pozitivně působilo zvýšené zastoupení různých druhů klostridií na úkor bakterií z příbuzenstva Bacteroides.

Závěry "myší studie" se až nečekaně jasně potvrdily nezávisle také u lidí. Obyvatelé venkovských oblastí v jihovýchodní Asii daleko častěji "trpí" střevními parazity, ale zároveň mají bohatší střevní mikroflóru. Silné zastoupení mají v jejich střevech zejména klostridie. Obyvatelé velkých měst ze stejné oblasti v sobě helminty vesměs nenosí, ale jejich mikroflóra je chudší a s dominantním zastoupením Bacteroides či příbuzných bakterií.

Netřeba dodávat, že se zde daleko častěji vyskytuje i Crohnova choroba. Za rozdíly ve střevní mikroflóře přitom jasně stojí parazité. Když venkovanům výzkumníci podali léky na odčervení, mikroflóra se změnila směrem k městskému typu.

Většině lidí, jak se zdá, ochuzená střevní mikroflóra vážně neškodí. Pokud ovšem někdo nese genetické předpoklady k autoimunitnímu střevnímu onemocnění, může ho tento nedostatek postrčit směrem k nemoci.

Některé střevní symbiotické bakterie, zejména různé klostridie, potažmo různorodý střevní ekosystém, tak mohou chránit jedince náchylné k autoimunitním onemocněním před vypuknutím těchto vážných nemocí. A klíčovou roli v udržení této bohatosti hrají střevní parazité.