Transplantace zvířecích orgánů: Čeká nás revoluce ve zdravotnictví?

- Člověk autor: Jan Toman

Co mají společného nejnovější techniky genové manipulace, pokrok ve zkoumání kmenových buněk a hádající se američtí medikové? Zadními vrátky se k nám připlížila budoucnost. A dává o sobě hlasitě vědět. Zcela představitelnými a s nynější technikou uskutečnitelnými se stávají biomedicínské postupy, které ještě před pár lety vévodily vědeckofantastickým románům. Pokud se nevynoří nějaká zásadní překážka, během několika let bude zřejmě možné lidem transplantovat speciálně upravené zvířecí orgány či orgány vypěstované ve zvířatech z lidských buněk. Příznivci těchto transplantací lákají na dlouhý a zdravý život, zatímco odpůrci straší scénami jak vystřiženými z filmu Ostrov doktora Moreaua. Zdravotnické instituce mezitím nabádají k opatrnosti, ale pokrok si hledá vlastní cesty…

Vědci už umí připravit orgány vepře k transplantaci pro člověka

Vědci už umí připravit orgány vepře k transplantaci pro člověka,zdroj: Profimedia.cz

V posledních letech se úžasný teoretický pokrok na polích biomedicíny a molekulární biologie začíná čím dál intenzivněji přetavovat do praktických aplikací. Nejinak tomu je i s budoucností transplantační medicíny.

Požadavků na transplantace orgánů neustále přibývá. S vyhlídkami na stárnutí populace ve vyspělých zemích a touhu po co nejdelším, nejspokojenějším a nejzdravějším životě lze očekávat, že se poptávka ještě zvýší. Vhodných dárců je přitom už dnes málo a nynější techniky transplantací s sebou nesou řadu rizik.

Když pomineme pořád ještě vzdálenou možnost vypěstování potřebných orgánů v laboratoři, leží před námi v podstatě dvě možné eticky přípustné cesty. První z nich je úprava genomu vybraného anatomicky "kompatibilního" zvířete, například vepře, s cílem transplantovat jeho orgány lidem. Druhou možností je implementovat do vyvíjejícího se zárodku zvířete lidské kmenové buňky, které by požadovaný orgán vytvořily.

Obě cesty mají své světlé i stinné stránky a obě se intenzivně rozvíjejí. První možnost je vlastně jen trochu sofistikovanější verzí xenotransplantace, transplantace orgánu od příslušníka jiného druhu, která se v historii lékařství objevila už několikrát. Její dosavadní úspěchy jsou však značně omezené. Dodnes se například při léčbě popálenin používají kožní štěpy ze speciálně upravené prasečí kůže.

Jednoduchá představa, že stačí najít anatomicky podobný orgán u příbuzného druhu a vyměnit ho za poškozený originál, ale brzy vzala za své. Hlavním důvodem je obranyschopnost příjemce, respektive odlišnost protilátek, které se nacházejí v transplantovaném orgánu a těle recipienta. To je ostatně i příčinou dobře známého pravidla, že větší šanci na uchycení mají orgány od blízce příbuzných dárců.

Moderní metody genové manipulace ovšem umožňují celkem komfortně deaktivovat geny, které kódují bílkoviny vyvolávající frontální útok imunitního systému příjemce, nebo je dokonce nahradit lidskými protějšky. V druhém případě jde opravdu o pouhé jednotlivé bílkoviny, které se zpravidla od lidských "verzí" liší jen v maličkostech.

Obavy ze stvoření "prasečího muže" nejsou na místě. Určitá zdravotní rizika by se ale mohla skrývat v drobných rozdílech ve stavbě a funkci těchto orgánů u prasat a u člověka a samozřejmě v jejich životnosti. Do výzkumu moderních xenotransplantačních metod nicméně biomedicínské korporace investují obrovské prostředky, takže první výsledky na sebe určitě nenechají dlouho čekat.

Druhá cesta, kterou se transplantační medicína může vydat, je na první pohled ještě fantastičtější. S pomocí molekulárně biologických metod a "kmenových buněk" totiž dost možná půjde vypěstovat lidské orgány přímo ve zvířecích tělech. Prvním krokem je deaktivace zvířecích genů zodpovědných za vývoj požadovaného orgánu. Za normálních okolností by takto upravený zárodek byl neživotaschopný.

Přidáním totipotentních, pluripotentních či alespoň multipotentních buněk (tj. buněk schopných změny v jakékoli či alespoň nějaké specializované tkáně) od lidského dárce lze ovšem docílit toho, že lidské buňky při vytváření žádoucího orgánu nefunkční zvířecí originály úplně nahradí. Signály pro vývoj toho kterého orgánu jsou u všech savců podobné, takže jim podobné cvičení nedělá větší problém.

V ideálním případě se nakonec narodí chimérický organismus, zvíře obsahující několik procent lidských buněk tvořících požadované orgány. Tak daleko sice ještě žádný z experimentů nedospěl, ale několikadenní chimérická embrya se základy orgánů již úspěšně vypěstována byla.

Tento směr je v mnoha ohledech ještě slibnější než čisté xenotransplantace. Zároveň ale může u široké veřejnosti vyvolávat ještě větší obavy. Noční můrou vědců je možnost, že by náhodou vytvořili zvíře, které by vykazovalo některé kognitivní rysy člověka. Spory o etičnost jejich počínání by se vedly donekonečna a negativní publicita by zastínila všechny dosažené úspěchy.

Naštěstí je taková možnost, na rozdíl od béčkových sci-fi bijáků, téměř vyloučená. Vyhrocené reakce nepoučené veřejnosti by ale mohly vyvolat i pouhé povrchní podobnosti s člověkem, například srst připomínající lidské ochlupení. Z hlediska veřejného vnímání jsou tyto experimenty zkrátka ještě "výbušnější" a jakékoli klopýtnutí by mohlo výzkum na roky zpomalit.

V takovém případě by se ale paradoxně ke kormidlu dostaly pracoviště ze zemí, které na etické stránky výzkumu a veřejnou diskusi dají řádově méně – například z Číny. I proto americký Národní ústav zdraví nedávno navrhl postupovat s největší opatrností a zatím zastavil financování podobných pokusů. Podle části vědecké obce však podobné kroky výzkumný obor zbytečně démonizují a spíše než aby veřejnost uklidňovaly, tak zasévají pochyby.

Žádný zákaz na daný typ výzkumů však ve Spojených státech neplatí, takže soukromé společnosti, stejně jako výzkumníci z dalších zemí, ve svých snahách o vyvinutí nových transplantačních metod pokračují.

Co říci závěrem? Snad jen to, že je třeba zachovat klidnou hlavu. Reálný svět není béčkové sci-fi a rizika je třeba hledat tam, kde se opravdu nacházejí. Lidstvo opravdu nečeká zkáza z pařátů nadměrně inteligentních vepřů. Na druhou stranu, pořádný malér může přijít daleko nenápadněji. Pokud by například prasečí xenotransplantáty kvůli drobným odlišnostem ve svém fungování nadměrně zatěžovaly játra nebo ledviny příjemce, mohl by jeho organismus za pár let začít selhávat.

Hlavně je ale třeba si uvědomit, že genom není žádným posvátným textem. Řada organismů do něj zasahuje celkem běžně, přirozený přenos genů mezi různými druhy není výjimkou a druhy definuje spíše použití a "nadrátování" jednotlivých genů než jejich přesný zápis v DNA. Řízených a dobře promyšlených zásahů do genetické výbavy hospodářských zvířat a rostlin, stejně jako uváženého nasazení kmenových buněk, se není třeba bát.

Tagy: transplantace nemoci a nákazy lékařský výzkum zdraví a životní styl věda a poznání transplantace zvířecích ogránů

Zdroje: Vlastní,Technology Review