Přes nepopiratelné praktické i teoretické pokroky v tomto oboru (střední délka života se ostatně za posledních sto let takřka zdvojnásobila!) nicméně lidské stáří obestírá řada záhad. 

Mezi vědci není sporu o tom, že riziko úmrtí dospělých s věkem roste. U dětí a dospívajících je závislost mezi rizikem úmrtí a věkem trochu komplikovanější, protože mohou být za horších podmínek, stejně jako mláďata ostatních savců, náchylnější k nedostatku živin a dalším nepříznivým výkyvům prostředí.

Podobných výjimek bychom u různých savců našli víc, pokud ale vliv vnějšího prostředí omezíme, riziko úmrtí vynesené oproti věku popisuje u všech savců exponenciální křivka. Jinými slovy, u mladých jedinců je toto riziko nízké, s věkem se ale čím dál rychleji zvyšuje.

Na prahu fatálního selhání

Tato nápadná patrnost bývá označována jako Gompertzův zákon. Gompertzův zákon se týká se složitých mnohonásobně zálohovaných systémů, mezi které patří i těla mnohobuněčných živočichů. Vyplývá z toho, se funkce našich orgánů a orgánových soustav na mnoha úrovních zálohují. Když se pokazí nějaký dílčí systém nebo metabolická dráha, naše těla jsou obvykle schopná tento nedostatek kompenzovat. Příslušnou funkci zastane nějaký jiný systém.

Málokdy je ale v jejím vykonávání stejně efektivní. Změna navíc zatíží ostatní orgány a orgánové soustavy, které se pod tlakem stanou náchylnějšími k selhání. Tak to může pokračovat nějaký čas, ale systém – naše tělo – se čím dál rychleji dostává na práh fatálního selhání.

V tom se mimochodem naše těla liší od průmyslových výrobků, jejichž pravděpodobnost selhání v čase popisuje naopak Weibullův zákon. U elektronických přístrojů a dalších inženýrských výtvorů dosahují konstruktéři požadované dlouhověkosti tak, že používají kvalitní materiály a optimální konstrukční postupy. Fén či toustovač tak vydrží plně funkční dva nebo tři roky, ale při prvním selhání nějaké dílčí komponenty přestane fungovat úplně.

Co se týče hájemství biologie, studie provedené na savcích ukázaly, že riziko úmrtí s věkem roste více méně podle Gompertzova zákona. Skutečně podivný jev ale nastává u nejstarších jedinců, respektive jejich skupin, věkových kohort.

U těch totiž většinou začne pravděpodobnost úmrtí svůj růst zpomalovat a často jej dokonce úplně zastaví. Velice staré organismy tak sice v každém roce či měsíci svého života lavírují pod nemalým rizikem úmrtí, to ale dále neroste. Někteří z těchto jedinců se tak mohou dožít nečekaně vysokého věku.

Maximální věk dožití v posledních letech neroste

Můžeme podobný jev vysledovat také u lidí? Řada demografických výzkumů z poslední doby přinesla v tomto ohledu výrazně rozporuplné výsledky. Podle některých studií riziko lidského úmrtí stoupá velmi příkře i po dosažení stovky a více let věku. Velmi vzácně se tak sice můžeme setkat se stodeseti- či stodvacetiletými lidmi. Pravděpodobnost dosažení vyššího věku je ale extrémně malá.

Autoři těchto výzkumů své výsledky dokládají i tím, že podle nich v posledních letech neroste maximální zaznamenaný věk dožití. Dokonce i kdybychom zdokonalili současné medicínské techniky, s maximálním věkem dožití podle těchto výzkumníků už příliš nehneme.

Podle dalších studií se naopak růst riziko úmrtí u opravdu starých lidí zpomaluje stejně jako u ostatních savců. Zdokonalením stávajících medicínských technik a zásahů do fungování lidského těla bychom tak mohli lehce dosáhnout výrazného zvýšení maximálního věku dožití u lidí.

Italové počítali staleté

Jaká z těchto dvou skupin badatelů má pravdu? Donedávna se zdálo, že je celý spor zatím nerozhodnutelný. Velice starých lidí známe zkrátka příliš málo, abychom z jejich počtu a maximálního dosaženého věku mohli vyvozovat dalekosáhlé závěry. Stejně zásadní problém se týká i kvality dat.

V řadě zemí vůbec nejsou dostupné spolehlivé údaje o věku nejstarších lidí. Další země, včetně řady regionů s rozvinutým zdravotním systémem, které by užitečné informace teoreticky mohly zachytit, zase shrnují nejstarší občany do kategorií typu "nad 110 let". A v dalších státech zase zaznamenávají počet občanů určitého věku jen jednou za rok. I navzdory těmto nepříznivým okolnostem ale se silným argumentem pro další prodlužování lidského věku jen před pár dny přišel tým italských vědců.

Italští badatelé se před nějakým časem spojili s odborníky z dalších čtrnácti zemí v úsilí zmapovat počet obyvatel nad 105 let, změny v počtu těchto lidí do budoucna a věk jejich dožití. Italská data nasbíraná mezi lety 2009 a 2015 se ale ukázala tak kvalitní, že už z nich samotných mohli badatelé vyvodit důležité závěry.

Celkově vycházeli výzkumníci z necelých čtyř tisíc záznamů. To se na první pohled nezdá mnoho, za každým jedním řádkem v pomyslné tabulce ale stojí velké množství práce. Každý do studie zařazený případ totiž badatelé individuálně prověřili. To bylo možné jen díky tomu, že italský stát uchovává na den přesné a centrálně dohledatelné informace o narození a úmrtí všech svých obyvatel. Spolehlivě navíc šlo odlišit staré lidi, kteří byli v době ukončení studie ještě naživu. A výhodu nakonec představovalo i to, že vědci studovali poměrně stejnorodou populaci.

Zlomové 105. narozeniny

I tak ale museli výzkumníci spojit dohromady řadu věkových kohort, aby mohli data podrobit sofistikovaným statistickým analýzám. Ty nicméně vydaly jasné svědectví. Gompertzem předpovězená závislost o růstu rizika úmrtí s věkem přestává podle autorů studie platit okolo osmdesátého roku života. Růst rizika se čím dál výrazněji zpomaluje, až se okolo 105 roku života zastaví na hodnotě zhruba 65 % za rok.

Otázkou samozřejmě zůstává, jestli toto zpomalení není jen zdánlivé. Tato možnost se ale nezdá příliš pravděpodobná. Stejně tak je totiž možné, že pravděpodobnost úmrtí začne v ještě vyšším věku naopak pomalu klesat. Na tyto otázky každopádně odpoví chystané rozsáhlejší studie.

Už dnes se ale zdá velmi pravděpodobné, že žádný pevný strop lidské dlouhověkosti neexistuje. Počet velice starých lidí nad 105 let bude patrně růst, jejich úmrtnost klesat a lidé se v příštích desetiletích budou dožívat průměrně i maximálně čím dál vyššího věku.