Buňky hlístic umí předávat chování z jedné generace na druhou

- Příroda autor: Ladislav Loukota

Navzdory existenci genetiky prakticky už od jejího objevu platí, že předané zkušenosti nelze přenést z jedné bytosti na druhou. Říká se tomu Weissmanova bariéra a jedná se o vědecké dogma, které platí po víc než století. Několik posledních studií na hlísticích ale ukazuje, že se jeho definice zřejmě bude muset jistým způsobem upravit. Po několika polovičních studiích bylo totiž poprvé v praxi demonstrováno, že hlístice si dovedou předávat i vzpomínky/zkušenosti mezigeneračně!

Hlístice si umí mezigeneračně předávat chování

Hlístice si umí mezigeneračně předávat chování,zdroj: Profimedia.cz

Naučený vs. nenaučený pach

Tým vědců z Telavivské univerzity pod vedením Rachel Posnerové se v aktuální práci na hlístice nezaměřil náhodou. Hlístice alias Caenorhabditis elegans totiž patří mezi nejlépe prozkoumané živočichy na planetě. Jednoduchá povaha hlístic z nich činí ideální modelové zvíře pro vědecké studie. Již před půlstoletím tak tým psychologa Jamese C. McConnella přišel s prací, v níž tvrdil, že hlístice si mohou předat "vzpomínky" napříč generacemi.

McConnell tehdy nechal jednu skupinu hlístic kanibalisticky zkonzumovat skupinu druhou, kanibalistické hlístice získaly vzorec chovaní, který u nich předtím nebyl pozorován - ale disponovaly jím zkonzumované hlístice.

McConnellův výzkum tehdy nebyl přijat úplně s nadšením a lze stále pochybovat, zda měl svou validitu - stále více studií však v poslední době ukazuje, že na přenosu vzpomínek genetickou cestou může být cosi pravdy. Právě C. elegans na této frontě stojí v první linii. Jenom loni bylo na jiné studii ilustrováno, že přenesení specifických neurálních RNA molekul naučí jednu hlístici chování jiné hlístice - zdá se tedy, že minimálně významná část paměti (a tedy i chování) je skutečně zakódovávána v RNA.

Nabízí se samozřejmě interpretace, podle níž podobný přenos může být záležitostí jenom jednoduchých živočichů - tedy třeba jenom u hlístic. Několik let nazpět se však podobná indukce vzpomínek podařila replikovat i u myší - a to jsou již poněkud komplexnější savci.

Stále se samozřejmě bavíme jenom o podvědomém chování, které je spíše jakýmsi instinktem. Pozoruhodné však je, že zatímco dosavadní studie operovaly především s umělou (lidmi provedenou) transplantací vzpomínky mezi živočichy, nová práce si myslí, že podobný přenos může probíhat i zcela přirozeně.

Budeme přepisovat evoluci?

Právě studie Posnerové a jejích kolegů totiž poprvé ukázala, že C. elegans jsou si schopni neurální RNA předávat i bez lidské pomoci skrze běžné rozmnožování. Vědci naučili jednu skupinu hlístic rozeznávat specifický pach. Následně u části z nich provedli deleci klíčového genu pro regulaci přenosu RNA molekul - v důsledku tak zamezili potenciálnímu přenosu dané RNA na potomstvo. Jak hlístice s delecí genu, tak i hlístice bez něj pak nechali přirozeně se rozmnožovat.

Ukázalo se, že potomci hlístic s umazaným genem původní pach nerozeznávají - ale potomci hlístic, u nichž na přenos neurální RNA došlo, pach rozeznávají stejně jako jejich rodiče! Jedná se o první důkaz podobného přenosu vůbec. A znamená to, že genetika a evoluce má o pořádné téma k výzkumu navíc.

Otázku, zdali dochází při rozmnožování jenom k přenosu biologických "plánů" organismu či i k přenosu "chování", totiž věda řeší u pěkných pár staletí. A před tím se jí zabývala i původní filosofie. Linie zastánců první teze před sto lety de facto zvítězila - nyní se však zdá, že i na tezi druhé nejspíše bude alespoň část pravdy.

Nebavíme se o přenosu celých osobností, vědomí nebo "genetické paměti", jak s ní zachází alternativní pábitelé. I přenos instinktů by však byl fascinujícím objevem pro evoluční teorii. Definitivní objev čehosi takového u hlístic ještě není tak významný, aby výrazně upravil teorie evoluce veškerého života - studie, které na práci Posner ovšem naváží, by však takový potenciál již mít mohly. Uvidíme snad brzy, co přinese replikace.

Studie byla publikována v Cell

Tagy: genetika věda a poznání