Naučený vs. nenaučený pach

Tým vědců z Telavivské univerzity pod vedením Rachel Posnerové se v aktuální práci na hlístice nezaměřil náhodou. Hlístice alias Caenorhabditis elegans totiž patří mezi nejlépe prozkoumané živočichy na planetě. Jednoduchá povaha hlístic z nich činí ideální modelové zvíře pro vědecké studie. Již před půlstoletím tak tým psychologa Jamese C. McConnella přišel s prací, v níž tvrdil, že hlístice si mohou předat "vzpomínky" napříč generacemi.

McConnell tehdy nechal jednu skupinu hlístic kanibalisticky zkonzumovat skupinu druhou, kanibalistické hlístice získaly vzorec chovaní, který u nich předtím nebyl pozorován - ale disponovaly jím zkonzumované hlístice.

McConnellův výzkum tehdy nebyl přijat úplně s nadšením a lze stále pochybovat, zda měl svou validitu - stále více studií však v poslední době ukazuje, že na přenosu vzpomínek genetickou cestou může být cosi pravdy. Právě C. elegans na této frontě stojí v první linii. Jenom loni bylo na jiné studii ilustrováno, že přenesení specifických neurálních RNA molekul naučí jednu hlístici chování jiné hlístice - zdá se tedy, že minimálně významná část paměti (a tedy i chování) je skutečně zakódovávána v RNA.

Nabízí se samozřejmě interpretace, podle níž podobný přenos může být záležitostí jenom jednoduchých živočichů - tedy třeba jenom u hlístic. Několik let nazpět se však podobná indukce vzpomínek podařila replikovat i u myší - a to jsou již poněkud komplexnější savci.

Stále se samozřejmě bavíme jenom o podvědomém chování, které je spíše jakýmsi instinktem. Pozoruhodné však je, že zatímco dosavadní studie operovaly především s umělou (lidmi provedenou) transplantací vzpomínky mezi živočichy, nová práce si myslí, že podobný přenos může probíhat i zcela přirozeně.

Budeme přepisovat evoluci?

Právě studie Posnerové a jejích kolegů totiž poprvé ukázala, že C. elegans jsou si schopni neurální RNA předávat i bez lidské pomoci skrze běžné rozmnožování. Vědci naučili jednu skupinu hlístic rozeznávat specifický pach. Následně u části z nich provedli deleci klíčového genu pro regulaci přenosu RNA molekul - v důsledku tak zamezili potenciálnímu přenosu dané RNA na potomstvo. Jak hlístice s delecí genu, tak i hlístice bez něj pak nechali přirozeně se rozmnožovat.

Ukázalo se, že potomci hlístic s umazaným genem původní pach nerozeznávají - ale potomci hlístic, u nichž na přenos neurální RNA došlo, pach rozeznávají stejně jako jejich rodiče! Jedná se o první důkaz podobného přenosu vůbec. A znamená to, že genetika a evoluce má o pořádné téma k výzkumu navíc.

Otázku, zdali dochází při rozmnožování jenom k přenosu biologických "plánů" organismu či i k přenosu "chování", totiž věda řeší u pěkných pár staletí. A před tím se jí zabývala i původní filosofie. Linie zastánců první teze před sto lety de facto zvítězila - nyní se však zdá, že i na tezi druhé nejspíše bude alespoň část pravdy.

Nebavíme se o přenosu celých osobností, vědomí nebo "genetické paměti", jak s ní zachází alternativní pábitelé. I přenos instinktů by však byl fascinujícím objevem pro evoluční teorii. Definitivní objev čehosi takového u hlístic ještě není tak významný, aby výrazně upravil teorie evoluce veškerého života - studie, které na práci Posner ovšem naváží, by však takový potenciál již mít mohly. Uvidíme snad brzy, co přinese replikace.

Studie byla publikována v Cell.