Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě, se rozkládá u jihovýchodního pobřeží Afriky. Z geografického hlediska sice není tak rozlehlý, abychom o něm mohli mluvit jako o samostatném kontinentu, z hlediska místní fauny a flóry si ale označení "osmý světadíl" nepochybně zaslouží. 

Historii lidstva můžeme číst i jako dějiny zničujících epidemií. První nám patrně na mysli vytane Černá smrt, epidemie dýmějového moru, která v polovině čtrnáctého století vyhubila na území Evropy a Asie možná až třetinu všech obyvatel. Ani tato "matka všech nemocí" se ale co do úmrtnosti nemůže rovnat nákazám, které Evropané zavlekli do Ameriky po jejím objevení Kryštofem Kolumbem. Teprve před nedávnem se přitom výzkumníkům podařilo identifikovat původce té nejsmrtelnější z nich – s největší pravděpodobností šlo o paratyfus.

"Hlubiny oceánu jsou poslední hranicí," můžeme se obvykle dočíst v popularizačních knihách o mořské biologii, nebo doslechnout v dokumentárních seriálech. Obvykle následuje pasáž o tom, že jsou zmapovány hůře než povrch Marsu. Slabá probádanost ovšem nutně nemusí znamenat nedotčenost. Až příliš jasně se o tom přesvědčili britští členové nedávné pacifické oceánologické expedice – ti totiž nalezli nebezpečné chemikálie i v organismech ze samotného dna oceánských příkopů.

Růžový pepř možná není tak známý jako pepř černý, ale zejména v různých kořenících směsích se už i v Česku docela zabydlel. Kupodivu jde o plod rostliny jen velmi vzdáleně příbuzné pepřovníku černému. Zatímco původce černého pepře pochází z Indie, keřovité stromy pepřovce brazilského, které plodí jasně rudé kuličky růžového pepře, rostou až v daleké Jižní Americe.

Neuplynul ani týden od zveřejnění objevu jednoho z našich nejdávnějších příbuzných a paleontologové publikovali na stránkách prestižního časopisu Nature další průlomový objev odhalující roušku tajemství nad ranou evolucí zvířat. Nalezené zkameněliny tentokrát nepatří do příbuzenstva našich bezprostředních předků. To ovšem neznamená, že by nebyly zajímavé. Právě naopak. Veskrze nečekaným směrem totiž mění naše představy o prvních měkkýších.

Kdyby měli moderní savci soupeřit, kdo využívá nejobskurnější způsob komunikace, mohlo by se jejich zápolení pěkně protáhnout. Spektrum různých způsobů, kterými si předávají signály, totiž snese srovnání snad jen s možnostmi lidské techniky.