Nebezpečné chemikálie si najdou cestu kamkoli. Bylo ostatně zdokumentováno, že se například polychlorované bifenyly, dřívější součást řady barev a laků, plnidel a potažmo elektronických zařízení, nacházejí mimo jiné i v antarktickém ledu.

Odborníci už také nějakou dobu vědí, že oceány slouží jako poslední úložiště nejrůznějších forem lidského znečištění. Přesto ještě dnes všeobecně převládá představa, že se v obrovských rozlohách mořského dna musí známky lidské činnosti ztratit.

Nejkontrastnější jsou v tomto ohledu úvahy o roli oceánských příkopů, respektive nejhlubší části oceánu obecně – hadálu zahrnujícího hloubky šest tisíc až 11 tisíc metrů. Jedná se o neporušené a neprobádané panenské končiny, nebo naopak smetiště, kam se nakonec dostane každý nebezpečný kontaminant? Poslední výzkumy bohužel dávají za pravdu spíše druhé variantě.

Britští výzkumníci se rozhodli ověřit roli oceánských příkopů prostřednictvím analýzy místních organismů. Dálkově ovládanou ponorkou nasbírali korýše, konkrétně různonožce, ve dvou pacifických příkopech. Prvním z nich byl známý Mariánský příkop v severním Tichém oceánu, který je se svými takřka 11 tisíci metry nejhlubším místem na světě. Druhým cílem průzkumu se stal jen o něco mělčí, ale na živiny bohatší Kermadecký příkop v jihozápadním Pacifiku.

Lidské stopy v hlubinách

Za dlouhodobě zvlášť nebezpečné se považují perzistentní organické látky, které v prostředí vydrží až několik desetiletí a mohou ovlivňovat biologii mořských organismů, například narušovat jejich hormonální rovnováhu. Mezi ně lze zařadit zejména již zmíněné polychlorované bifenyly, ale třeba také polybromované difenyletery.

Obě tyto skupiny látek výzkumníci nalezli v tělech různonožců v měřitelném množství. Zatímco koncentrace difenyleterů se mezi dvěma příkopy příliš nelišily, polychlorované bifenyly dosahovaly až několikanásobně vyšších koncentrací v severněji položeném Mariánském příkopu.

Nejvyšší naměřená koncentrace polychlorovaných bifenylů se přitom blížila až jednomu mikrogramu na gram váhy vzorku, což je hodnota několikanásobně vyšší i v porovnání s velmi znečištěnými příbřežními oblastmi. Mohla se srovnávat jen s některými průmyslovými oblastmi Japonska.

Za vyšší koncentrací těchto látek právě v Mariánském příkopu také blízkost Japonska a dalších průmyslově založených oblastí patrně stojí. Svou roli ale mohly sehrát i mořské proudy a nahromadění odpadků na mořské hladině, která nebezpečné látky jednak sama obsahují, ale také zachycují a strhávají ke dnu.

Znečištění polybromovanými difenyletery nebyla v žádném z příkopů tak závažná, ale i tak dosahovala výrazně vyšších hodnot, než je světový průměr. Co se těchto látek týče, o něco většími koncentracemi oplýval naopak Kermadecký příkop.

Možná tak platí, že jsou dna mořských příkopů odlehlá. Koneckonců, pokud bychom umístili Mount Everest na dno Mariánského příkopu, ještě by mu pěkných pár tisíc metrů na hladinu zbývalo. K naprosté nedotčenosti lidskou činností však mají i hlubiny moří daleko.