V předchozích dvou dílech tohoto mikroseriálu jste se mohli lépe seznámit se základy "obecného přírodopisu" černých děr, tedy co jsou zač, jak mohou být veliké, odkud se vzaly a kde se vyskytují. Tento díl přiblíží jejich vnitřní strukturu a to, co se děje s objekty, které létají v těsné blízkosti černé díry.

Černé díry jsou velmi hmotná a zároveň extrémně hustá vesmírná tělesa. Často vznikají zborcením hvězd do sebe. Je to však je jeden - svým způsobem zároveň nejnudnější - ze způsobů jejich vzniku. Druhý díl mikroseriálu se proto věnuje černým dírám "nehvězdného původu".

Černé díry jsou významné objekty, jimiž se už dlouho zabývá moderní astrofyzika. Jsou už také nejméně 50 let hitem populární kultury a sci-fi. Samotný název "černá díra" přitom zpopularizoval fyzik John Wheeler v roce 1967, poté, co mu ho k použití během přednášky navrhl jeden ze studentů.

Význam geniálního fyzika Stephena Hawkinga nelze vměstnat do krátkého nekrologu. V následujícím třídílném seriálu vám proto přineseme bližší pohled na jeho práce, které z něj udělaly jednoho z nejvýznamnějších fyziků současnosti. 

Byl jedním z nejznámějším vědců současnosti. Proslul poznatky o vzniku vesmíru, velkém třesku a černých dírách a někdy býval označován za nástupce Isaaka Newtona a Alberta Einsteina. Britský astrofyzik Stephen Hawking fascinoval také vůlí, se kterou překonával svůj tělesný handicap a díky které dokázal napsat řadu prací a knih.

Černé díry nemají zrovna nejlepší pověst, byť jim jako "motorům vesmíru" vděčíme za rozpohybování pěkné řádky kosmologických procesů. Nejnovější zpráva ze setkání Americké astronomické společnosti k tomu všemu přidává další důkaz, že černé díry disponují značně bipolární náladou. Důkazem k tomu je dvojí říhnutí černé díry v jádru cizí galaxie.