Kdo nikdy neslyšel o archeoptryxovi, jako by nežil. Působivé zkameněliny známého "praptáka", který snoubil znaky moderních opeřenců a dinosaurů, získaly podobnou slávu jako Tyranosaurus rex nebo Brontosaurus. Kvůli nápadně mozaikovité stavbě těla jej řada dobových výzkumníků neváhala označit za podvrh. Jak ale ukazují fosilie nalezené v posledních letech především v Číně, archeopteryx byl mezi nejrůznějšími dinosaury koketujícími s peřím, křídly a letem ještě "nejnormálnější".

Neuplynul ani týden od zveřejnění objevu jednoho z našich nejdávnějších příbuzných a paleontologové publikovali na stránkách prestižního časopisu Nature další průlomový objev odhalující roušku tajemství nad ranou evolucí zvířat. Nalezené zkameněliny tentokrát nepatří do příbuzenstva našich bezprostředních předků. To ovšem neznamená, že by nebyly zajímavé. Právě naopak. Veskrze nečekaným směrem totiž mění naše představy o prvních měkkýších.

Třebaže se nám to může zdát zvláštní, anatomická stavba velké části savců, včetně našich nejbližších příbuzných, se od lidské v jednom důležitém aspektu liší. Spíše pravidlem, než výjimkou, je mezi savci přítomnost pyjové kosti. Žerty stranou, pyjová kost představuje u druhů, které se její přítomností mohou chlubit, důležitou podporu při pohlavním styku. Její velikost je extrémně různorodá a na první pohled je zřejmé, že kost má za sebou velmi bouřlivé evoluční změny. Proč se ale u některých savců vyskytuje, zatímco jinde chybí? Měl ji i společný předek všech savců? A proč v evoluci člověka vymizela?

Přechod živých organismů na souš je považován za jeden z nejdůležitějších momentů pozemské evoluce. Kolikrát k němu ale vlastně došlo? O těch nejznámějších případech – pozemských rostlinách, obratlovcích či předcích hmyzu a několika dalších bezobratlých skupin – nepanují žádné pochyby. Jejich předkové postupně osídlili panenskou pevninu v průběhu prvohor. Otazníky se ovšem vznáší kolem charakteru této invaze. 

Často můžeme zaslechnout, že lidská evoluce v podstatě skončila. Ne, že by se lidé nemohli svému prostředí nadále přizpůsobovat, ale už to nemají zapotřebí. Lidská kultura spojená s takovými vymoženostmi jako je bydlení, odívání, sociální péče a pokročilé zdravotnictví podle těchto názorů odsunula evoluci na druhou kolej.

Pohádky toho s vědou na první pohled mnoho společného nemají. Leckdo by dokonce mohl pochybovat, jestli je vůbec výzkum ústně tradovaných příběhů k něčemu dobrý. Rázně se tyto spekulace rozhodla utnout dvojice originálních vědců – literární historička a evoluční biolog. Dali dohromady údaje o rozšíření základních typů příběhů a aplikovali na ně metody, kterými se normálně studuje evoluční historie "stromu života". Výsledky předčily všechna očekávání.