V uplynulých dnech se tiskem prohnala smršť senzačně vyhlížejících zpráv: Lékaři objevili v lidském těle nový, dosud neznámý, orgán. Jak už to s podobnými objevy bývá, skutečnost je o něco složitější. 

O prostředí mořských hlubin se někdy mluví jako o poslední neprozkoumané oblasti na Zemi. Třebaže se ve světle moderních metod dálkového průzkumu takové řeči mohou zdát přehnané, každá další výprava do hlubin jim dává za pravdu.

Třebaže se nám to může zdát zvláštní, anatomická stavba velké části savců, včetně našich nejbližších příbuzných, se od lidské v jednom důležitém aspektu liší. Spíše pravidlem, než výjimkou, je mezi savci přítomnost pyjové kosti. Žerty stranou, pyjová kost představuje u druhů, které se její přítomností mohou chlubit, důležitou podporu při pohlavním styku. Její velikost je extrémně různorodá a na první pohled je zřejmé, že kost má za sebou velmi bouřlivé evoluční změny. Proč se ale u některých savců vyskytuje, zatímco jinde chybí? Měl ji i společný předek všech savců? A proč v evoluci člověka vymizela?

Co mají společného neurofyziologické reakce a Vánoce? V tak trochu žertovní studii to popsali vědci z Kodaňské univerzity. Závěry odborníků jsou nicméně podložené regulérním výzkumem. 

Pohřební rituály jsou tak pestré, jako lidstvo samo a dalo by se říct, že ty standardní, evropské, patří mezi "nejnudnější". Zejména různé kultury lovců a sběračů často nakládají s lidskými ostatky velmi neobvykle. Mumifikace, nebo naopak destrukce či rituální kanibalismus, nejsou žádnou výjimkou. Všechny podobné praktiky jsou přitom svázané rituálními příkazy. Nejedná se tedy o žádné bezhlavé řádění.

Ne nadarmo se lidé děsí Alzheimerovy choroby, stařecké demence a dalších poruch paměti spojených se stářím. Paměť hraje v našem životě centrální roli. Dalo by se dokonce říct, že dlouhodobá paměť nás ze značné míry definuje jako jednotlivce – i když, přinejmenším v tom, jak nás vnímají ostatní, hraje nezastupitelnou roli také osobnost.