Virus HIV je v poslední době stále více v defenzivě. Před dvěma měsíci byla potvrzena funkčnost experimentální (ačkoliv momentálně také vysoce nepraktické a rizikové) metody eliminace viru HIV pomocí transplantaci kostní dřeně. Vypadalo to jako významný pokrok. Na ten významnější však došlo minulý týden díky dvěma studiím zkoumajícím efektivitu nejmodernějších antivirotik bojujících s HIV. Ačkoliv ani jeden z léků přímo neeliminoval virus, výsledek jejich činnosti se blíží efektu téhož. A co je nejpodstatnější, na rozdíl od transplantace kostní dřeně se tyto léky mohou dostat k milionům potřebných lidí.

Svět nejmenších forem života - nebo jemu podobných jevů - nám stále dovede připravit nečekaná překvapení. Jako kdyby nebylo zjištění kolem takzvaných megavirů málo, nejnovější odhalený exemplář se pyšní nečekanou formou útoku. Napadené améby dovede nejen zabít, ale změnit jejich skořápku na tvrdou hmotu. Japonští vědci, kteří megaviru dali jméno medusavirus, mluví o tom, že by měl dostat vlastní taxonomickou škatulku.

Schopnost upravovat a vylepšovat náš imunitní systém je páteř moderní medicíny. Skrze preventivní očkování se míra nemocí a epidemií dostala na historické minimum, imunoterapie je také stále slibnějším přístupem léčby rakoviny. I takové cíle však blednou ve srovnání s novým cílem iniciativy Genome Project-write (GP-write), která by ráda do deseti let přišla s lidským genomem imunním proti všem virovým nákazám.

Česko se řadí mezi země s největším výskytem rakoviny v rámci Evropy i celého světa. Dlouhodobé statistiky (1977 až 2007) ukazují, že každý rok u nás zemře na rakovinu více než 27 tisíc lidí. Výskyt rakoviny se přitom zvyšuje. Výzkum její léčby je proto pro nás důležitý.

Viry představují pro moderní biologii problém. Odborníci i laikové se bez výhrad shodnou na jejich nebezpečnosti. Viry koneckonců způsobují stovky a tisíce chorob od chřipky, přes neštovice až po HIV. Velkým otazníkem ale zůstává jejich podstata. 

Viry jsou pro biology oříškem už od chvíle svého objevu před více než sto lety. Nahnuté to s nimi bylo od začátku. Na rozdíl od bakterií je kvůli jejich malé velikosti nebylo snadné přímo zpozorovat a příznaky virových onemocnění proto mnoho lékařů i přírodovědců po dlouhá léta mělo za pouhou otravu – dokonce i samotný latinský výraz virus znamená jed. Když později vyšlo najevo, že ani nemají buňky, ale tvoří je jen jakési "zdivočelé" úseky genetické informace doplněné bílkovinným obalem, řada biologů nad nimi mávla rukou. Vždyť ani nemohou být živé, zněl ještě donedávna převládající názor – vždyť se samy bez hostitelské buňky ani nenamnoží.