Hmyz je druhově vůbec nejhojnější skupinou pozemských tvorů a co do tvarové a funkční bohatosti se mu mohou rovnat snad jen obratlovci. Mezi jeho zástupci nalezneme i reprezentanty různých exotických životních strategií. Vzácností nejsou jedovaté či nechutné druhy ani zástupci oplývající výstražným zbarvením, kamufláží nebo napodobující jiné, často nebezpečné, organismy. 

Naše představy o evoluci rostlin mají stále povážlivé mezery. Nemusíme se ani vracet do dávných prvohor, kdy cévnaté rostliny odstartovaly svou expanzi na souš. Jasná zatím není ani evoluce konkrétních skupin cévnatých rostlin, čeledí, jako jsou třeba brukvovité nebo růžovité rostliny. Porozumění jejich historii a příbuzenským vztahům by přitom mohlo mít zásadní důsledky mimo jiné pro šlechtitelství. 

Učení a předávání zkušeností obvykle považujeme za bytostně lidský znak, i když do jisté míry ovládají tyto vymoženosti rozvinuté nervové soustavy také někteří další živočichové. Jednodušší živočišné formy, rostliny a ostatní mnohobuněčné organismy je potom využívají alespoň v náznaku – u rostlin se například nedávno podařilo prokázat přítomnost podmíněných reflexů. Že by se ale dokázali učit, a své zkušenosti předávat, také prvoci? 

Tato otázka možná zní jako z mateřské školky, ve skutečnosti si s ní ale lámou hlavu nejvýznamnější vědecké kapacity už celá desetiletí. Nikdo neočekává, že nám ostatní primáti na počkání složí a odrecitují sonet, proč se ale jejich zvukové projevy svou informační úrovní lidské řeči alespoň neblíží?

Není tomu tak dávno, co vědecké týmy světových mocností – Spojených států, Velké Británie, Ruska, ale třeba také Japonska – závodily o první navrtání tajemných podledovcových jezer ve věčně zmrzlé Antarktidě. Srovnatelné útvary se nikde jinde na světě nevyskytují. Kontinentální ledovcový štít se v dnešní době nachází kromě Antarktidy už jen v Grónsku, tam jsou ale podložní nádrže periodicky propojené s povrchem. Antarktická podledovcová jezera oproti tomu mohou být odříznutá pod kilometry ledu až miliony let.

Výzkum podmíněných reflexů je nerozlučně spjat se jménem ruského vědce Ivana P. Pavlova. Snad každý někdy slyšel o jeho pokusech se psy, při kterých své svěřence navykl na zvonění před jídlem. Po nějaké době začali psi natěšení na svou denní dávku potravy slinit už při samotném zvuku zvonku: Ivan Petrovič u nich přenesl reakci na primární podnět i na podnět zcela zástupný.