Rakovina zpravidla vzniká mutací některé z buněk daného jedince. Taková poblázněná buňka může začít s nekontrolovatelným dělením a dát základ zhoubnému bujení. Určité typy rakovin se posléze mohou šířit do nových tkání prostřednictvím odtržených skupin nádorových buněk – metastází. Ani zde ovšem děsivě fascinující možnosti rakovinného bujení nekončí. Některé rakoviny se totiž mohou šířit i mezi různými jedinci. 

Přechod živých organismů na souš je považován za jeden z nejdůležitějších momentů pozemské evoluce. Kolikrát k němu ale vlastně došlo? O těch nejznámějších případech – pozemských rostlinách, obratlovcích či předcích hmyzu a několika dalších bezobratlých skupin – nepanují žádné pochyby. Jejich předkové postupně osídlili panenskou pevninu v průběhu prvohor. Otazníky se ovšem vznáší kolem charakteru této invaze. 

Život na Zemi vznikl asi před čtyřmi miliardami let. Přinejmenším tomu nasvědčují různé nepřímé důkazy. S přímými důkazy – zkamenělinami nejdávnějších organismů – je potíž. Hornin z tak vzdálené minulosti se zachovalo jen málo a z této trošky jen malá část neprošla výraznou přeměnou za vysokých teplot a tlaků. 

Ptáci jsou schopní neuvěřitelných mentálních výkonů. Není žádným tajemstvím, že se někteří z nich dokážou naučit lidská slova či krátké věty. Krkavcovití pěvci a papoušci toho ale dokáží ještě daleko víc. Naučená slova jen "nepapouškují", ale po svém způsobu dokážou komunikovat s člověkem. 

Každý, kdo někdy pozoroval motýly, jak svými dlouhými sosáky vysávají nektar z hloubi květů, se nad touto jejich zvláštní strategií musel pozastavit. Jak mohl podobný zdánlivě překombinovaný způsob obživy vůbec vzniknout? Nejde ani tak o samotné zástupce hmyzu, jejichž srolovaný sosák může dosahovat až několikanásobku délky těla, nebo květy, jejichž kalichy jsou hluboké i desítky centimetrů. Nejpozoruhodnější je koevoluce těchto dvou kreativně soupeřících stran, která vede k tomu, že ústní ústrojí konkrétního druhu motýla přesně zapadá do květů třeba jen jediného druhu rostliny. 

Ještě v polovině 70. let vědci předpokládali, že jsou všechny pozemské ekosystémy závislé na slunci. Záření naší životodárné hvězdy totiž umožňuje fotosyntézu, neboli spojování jednoduchých látek jako je voda a oxid uhličitý do složitějších organických látek – cukrů. V biologii potom mělo trochu nadneseně platit, že kam nemůže světlo, nemusí ani doktor.