Co opravdu stojí za lidskou monogamií? Žádné spiknutí žen, ani mužská přirozenost

- Člověk autor: Jan Toman

Různé lidské společnosti upřednostňují nejrůznější způsoby soužití mužů a žen. Přesto je s podivem, že většina velkých a úspěšných zemědělských společností, které daly základ modernímu lidstvu čítajícímu miliardy jedinců, přešla k monogamnímu uspořádání vztahů. Soužití jednoho muže s jednou ženou je standardem i u nás, byť samozřejmě v praxi nalezneme řadu výjimek. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Tradice navíc velmi silně tlačí na ideální stav – ještě před pár desítkami let by soužití jednoho muže s několika ženami či jedné ženy s mnoha muži vedlo ke skandálu a vyloučení ze slušné společnosti.

Proč ale tolik lidských kultur došlo ke stejnému společenskému uspořádání? Navíc uspořádání pro dobrou polovinu populace nevýhodnému, neboť v polygamní společnosti by muži mohli zanechat více potomků?

Jde jen o náhodu, stojí za tím spiknutí žen, nebo snad poskytuje monogamie nějakou skrytou výhodu? Poslední možnost nedávno solidně podpořila dvojice evolučních psychologů, kteří vypočítali, že za širokého rozmezí podmínek chrání monogamie před explozivním šířením pohlavních chorob.

Ve spojitosti s lidskými vztahy se zpravidla mluví o seriální monogamii. Jen malá část populace je monogamní absolutně a podobně jako třeba labutě se za celý život stýká jen s jedním partnerem. Většina lidí je v danou chvíli věrná svému protějšku, ale za celý život vystřídá několik déletrvajících vztahů.

Pestrost lidských společenských uspořádání je však nezměrná, a tak nalezneme také řadu polygamních kultur – zejména polygynních, ve kterých si muži vydržují několik partnerek zároveň. Podobné uspořádání by pro muže mělo být nejvýhodnější, neboť umožňuje co nejrychleji "přetavit" peníze a společenskou prestiž v co největší množství potomků.

Polygamie je opravdu relativně častá, ale jen v společnostech tvořících malé skupiny. S růstem příslušníků od desítek ke stovkám markantně přibývá společností monogamních.

Ještě větší záhadou je původ společenského tlaku na monogamii. Různé tresty, které vůči nekonformním jedincům ostatní příslušníci společnosti uplatňují, jsou totiž poměrně nákladné. Pro rodiče by bylo výhodnější, kdyby nezvedené potomky, do kterých léta investovali své prostředky, vzali na milost a nevyháněli je.

Stejně tak něco stojí zpřetrhat společenské vazby, nemluvě o času a prostředcích spojených s ostrakizací polygamních jedinců. Navíc i v situaci, kdy by vynucování monogamie prostřednictvím trestů přinášelo nějakou výhodu společnosti jako celku, měli vychytralí jednici, kteří sami netrestají a jen se vezou s ostatními, časem převážit a celý systém pokazit.

Lidskou tendenci k monogamii se pokoušela vysvětlit řada teorií biologického, psychologického i ekonomického rázu. Nabízí se zejména jedno vysvětlení, a to zpomalení nebo úplné zastavení přenosu pohlavně přenosných chorob. Nemoci jako kapavka, syfilis nebo chlamydiové nákazy jsou v tradičních společnostech časté a nezřídka vedou k dlouhodobému zhoršení zdravotního stavu či trvalé neplodnosti.

Není těžké odhadnout, že by měly představovat větší problém v početných lidských společnostech, kde se udržují trvale, než v malých izolovaných skupinách o pár desítkách jedinců, kde se mohou stejně rychle rozšířit jako vyhasnout.

Kamenem úrazu je však testování této teorie. O rozšíření různých nákaz u různých společností se toho ví jen málo a všechny dnešní záznamy jsou poznamenané zásahy moderní medicíny.

Naštěstí existuje možnost, jak teorii ověřit alespoň nepřímo – pomocí počítačového modelu. Výzkumníci vytvořili simulaci, ve které se setkávali jedinci s různými partnerskými strategiemi v rámci různě velkých skupin. Polygynní samci se mohli stýkat zároveň s několika samicemi, monogamní jen s jednou. Třetí skupina, trestající monogamisté, navíc v každém kroku obětovala něco ze svého rozmnožování k potrestání polygamistů.

V každém kroku mohla s určitou pravděpodobností vypuknout pohlavně přenosná nemoc a následně přeskočit na partnera či partnery nakaženého jedince. Nákaza vedla v určitém procentu případů k trvalému snížení plodnosti.

Na druhou stranu, s určitou pravděpodobností se mohli nakažení jedinci v každém kole vyléčit. S určitou pravděpodobností se rovněž mohly jakékoli dvě skupiny v každém kole setkat a svést souboj. Početnější skupina v takovém případě vyhrála, vyhladila skupinu méně početnou a obsadila její pomyslné území.

V simulacích, kde soupeřily malé skupinky třiceti jedinců, téměř vždy převážili polygamisté. Pohlavní nákazy zde měly krátkého trvání a omezovaly se na konkrétní malou skupinu. Naopak v simulacích, které odpovídaly spíše zemědělským společnostem a kde se setkávaly až třísethlavé skupiny, převážili ve velké většině případů trestající monogamisté. Nákaza se v takto početných polygynních populacích udržovala trvale a výrazně snižovala jejich výslednou plodnost a početnost.

Trestající monogamisté nastoupili v kritické chvíli, kdy výrazně poklesl počet polygamistů a cena vyplývající z jejich trestání, a otěže už nepustili. V některých případech převážili v populaci trestajících monogamistů jejich netrestající druhové. Následně se zvedla i frekvence polygamistů. Většinou ale převažovala strategie s trestáním.

Jak výzkumníci vypozorovali, monogamie se v modelu rozšiřovala proto, že je za přítomnosti pohlavně přenosných chorob výhodná jak pro jedince, tak i pro celou skupinu.

Teorie zdůvodňující široké rozšíření trestajících monogamistů pohlavními chorobami tak alespoň v základu může fungovat. V realitě navíc mohou trestači měnit svou strategii podle zastoupení polygamistů a monogamistů a dále tak rozšiřovat okruh okolností, za jakých v populaci dominují.

Rozšíření pohlavně přenosných chorob v modelu s většími lidskými skupinami kromě toho celkem přesně odpovídá reálnému stavu. Na druhou stranu zbývá rozklíčovat možné rozdíly ve vlivu manželství a mimomanželských styků na chování systému a prozkoumat důležitost dalších souvisejících kulturních fenoménů včetně náboženství. Poslední slovo v testování teorie ovšem stejně musí mít data z terénu.

Zdroj: CT Bauch & R McElreath (2016): Disease dynamics and costly punishment can foster socially imposed monogamy. Nature Communications, 7.

Tagy: zdraví a životní styl populace a společnost věda a poznání

Zdroje: Vlastní