"Rebelské " hudební styly nemají nejlepší pověst. Metal, punk, alternativní rock, hip-hop, rap bývají i ve svobodomyslnějších společnostech často spojovány s patologickými vlastnostmi jejich posluchačů.

Čeští posluchači se mohou zasmát morální panice Ameriky 80. let, kdy tam byl metal označován za semeniště satanismu. Ale třeba během komunismu i u nás existovalo poměrně jasné společenské vymezení vůči "podvratné hudbě ze Západu".

Jde o nálepky, které v myslích některých lidí přetrvávají – rozdíl je možná mnohdy spíš v tom, že ve liberálnější společnosti nejsou posluchači hudby za svůj vkus perzekuováni. Přesto se zdá, že podobné nálepky mohou být liché.

Nová psychologická studie naznačuje, že co do patologických vlastností posluchačů, to mají hudební žánry prohozené skoro přesně opačně, než by se dalo očekávat.

"Klaďáci' tančící na rap. V popředí instagramová hvězda – instruktorka tance Mykesha Smithová | zdroj: Profimedia

 Autoři studie zkoumali 379 Američanů ve věku od 18 do 65 let podle jejich hudebního vkusu. Jako patologické vlastnosti výzkumníci určili rizikové typy chování – neurotické, agresivní a excentrické tendence, či podobné vlastnosti.

"Je to zajímavé ale neshledali jsme, že by data potvrzovala obecný předpoklad, podle něhož lidé, kteří mají rádi agresivní/rebelskou hudbu (metal, punk, alternativní rock, hip-hop, rave), vykazovali tendence k nepřizpůsobivému chování," řekl k výsledku studie jeden z jejích autorů, profesor psychologie na Whitman College ve státě Washington.

V součtu z práce vyplynulo paradoxně častější, ale stále slabé spojení patologického chování nikoliv s posluchači metalu, hip-hopu/rapu či punku, ale s konzervativnějšími žánry jako country nebo gospel.

Autoři však zkoumali i obecné preference hudby. Například lidé s častějším introvertním chováním jednoduše nereagovali příliš aktivně na rychlou taneční hudbu nebo "temnou" hororovou hudbu. To samo o sobě nemusí být překvapivé. Je však pozoruhodné, že tomu tak zřejmě nebylo vždy.

zdroj: YouTube

Výsledky je obecně třeba brát s jistou rezervou – a upozorňují na to i samotní autoři studie. Není možné "diagnostikovat" na dálku lidi jenom podle toho, jakou hudbu poslouchají či jaké filmy sledují. I kdybychom něco podobného chtěli dělat, korelace dat nynější práce jednoduše není tak jednoznačná a zdaleka neplatí stoprocentně.

Časy se mění

Jako u všech podobných korelací je navíc otázkou, zdali bylo první slepice nebo vejce. Znamená to, že větší procento jedinců v patologickými vlastnostmi vyhledává různé hudební žánry? Nebo různé hudební žánry naopak evokují patologické vlastnosti?

Od každého něco? Studie sama naznačuje, že odpověď tkví právě v pozitivnějším přijetí dříve vyloučených (či minimálně "drsněji přijímaných") hudebních stylů. Zdá se zkrátka, že část populace s vrozenými/naučenými patologickými vzorci chování hledá útěchu v tom, co je zrovna okrajovou hudbou.

Jinými slovy, výsledky naznačují, že větší procento posluchačů punku mohlo disponovat patologickým chováním před půlstoletím, ale ne dnes, kdy jde už skoro o hudbu pro pamětníky. A naopak – dnešní posluchači hledající reflexi svých pocitů opět vyhledávají okrajové žánry, nikoliv soudobý mainstream.

Je to ale jen pracovní hypotéza vycházející z výkladu dat.

Starší studie naznačovaly opačný trend, tedy daleko větší problémovost punku či rapu, než co indikuje studie soudobá. Bude proto zajímavé sledovat, jak se vztah posluchačů k hudbě vyvine za dalších 10, 20 nebo 40 let.

Kdo ví, možná se role opět obrátí, anebo dorazí zcela nové žánry. Je zkrátka rozhodně co zkoumat – byť výzkum podobného vztahu bude vždy sporný a vždy jej bude třeba brát jako vědeckou práci s omezenou přenosností do praktické psychologie.

Výsledky byly publikovány v žurnálu Psychology of Music.