Období civilizace trvá přibližně 6 000 let ze zhruba 300 000 let existence našeho druhu. A za tuto dobu jsme leccos ze starých dobrých zvyků zapomněli.

Nová studie, publikovaná v odborném časopise PsycNet, může vysvětlit, proč se tolik rodičů v bohatých západních zemích cítí vyhořelých a tolik dětí osamělých.

Když dítě pláče

Výzkumníci z týmu Nikhila Chaudharyho z Cambridgeské univerzity si povšimli, že systém péče o děti v současných komunitách lovců-sběračů, kteří žijí způsobem podobným tomu, jaký byl na Zemi běžný před 6 000 lety, má daleko od současné podoby nukleární rodiny.

Nukleární rodinou označuje antropologie rodinu skládající se z manžela, manželky a jejich dětí žijících v jediné domácnosti.

U lovců-sběračů z kmene Mbendjele, kteří žijí v deštných pralesích Konga, je podle pozorování badatelů systém péče o potomky mnohem rozvětvenější.

Vědci pozorovali 18 kojenců a batolat vychovávaných v této komunitě. Při tom si povšimli, že každému dítěti se dostává v průměru devíti hodin pozorné péče a fyzického kontaktu každý den.

Nejde ale vždy o pozornost, kterou dítěti věnuje matka či otec. Obvykle se o dítě stará od deseti do dvaceti dospělých příslušníků kmene, pečovatelů, či „rodičů na vedlejšák“.

Průměrná reakční doba na pláč dítěte je u tohoto kmene pouhých 25 sekund. Samotná biologická matka dítěte odpovídá jen na zhruba polovinu těchto reakcí. Jinak se o dítě postará někdo jiný, kdo mu je nejblíže.

„Na pláč se reagovalo téměř vždy, obvykle velmi rychle a reakce měly podobu utěšování nebo krmení, zřídkakdy povzbuzování a nikdy kontroly,“ píše tým výzkumníků ve studii.

Taková reakce stojí v kontrastu k rychlosti i kvalitě reakcí v moderních společnostech.

Uvnitř takzvaných WEIRD společností (zkratka slov Západní, vzdělaná, industrializovaná, bohatá, demokratická – Western, Educated, Industrialized, Rich and Democratic) jsou rodiče při reakci na strádající dítě obvykle odkázáni sami na sebe.

I pokud je odrostlejší dítě umístěno do jeslí a školek, věnuje se mu obvykle jen jedna, maximálně dvě učitelky. Zdaleka ne všechny reakce tišící dítě jsou proto stejně rychlé nebo stejně kvalitní jako péče pozorovaná v kmeni Mbendjele.

To může nepříznivě ovlivňovat jak pohodu a duševní vývoj dítěte, tak mentální stav rodičů. Platí to podle vědců zvlášť v případě, že se matka o dítě stará po většinu doby sama. Tato situace může podle výzkumníků způsobit hluboké vyčerpání nebo deprese, a to jak u matky, tak u dítěte.

Zpátky ke kořenům?

„Jako společnost, od tvůrců politiky přes zaměstnavatele až po zdravotnické služby, musíme spolupracovat, abychom zajistili, že matky a děti dostanou podporu a péči, kterou potřebují k tomu, aby prospívaly,“ řekl k výzkumu v magazínu EurekAlert! biologický antropolog Chaudhary.

Vědci uznávají, že čerpají informace o výchově pouze z jediného kmene, takže nelze automaticky předpokládat, že kvalita bude stejná u všech podobných komunit. Podobnou reakční rychlost na dětské potřeby ale jiná studie, zveřejněná v časopise Human Nature, pozorovala také u kmene Kung na jihu Afriky.

Kooperativní péče o děti je u malých komunit přirozeným způsobem života. A protože lidstvo žilo po zhruba 96 procent svých dějin v komunitách lovců-sběračů, naše výchova po většinu této doby patrně připomínala péči pozorovanou v afrických kmenech, ne péči v moderních WEIRD společnostech.

Výzkumníci chtějí tuto hypotézu ověřovat v budoucnu u dalších podobných komunit, které jako kdyby vypadly z lidské minulosti. Možná přispějí k lepšímu obrazu naší budoucnosti.