Téměř všechny vědecké studie zaměřené na výzkum lidské sexuality podporují myšlenku, že pohlavní orientaci z podstatné části určují geny. Zároveň se ale dosud žádnému týmu nepodařilo objevit "gen pro homosexualitu ".

Nedávno na sebe upozornil mezinárodní vědecký tým, kterému se díky velkému počtu vzorků a detailním molekulárně-biologickým metodám podařilo nakouknout pod pokličku tohoto problému. Výsledky přitom, jak už tomu u podobně ožehavých témat bývá, ukazují, že se o nich především neumíme bavit.

Genetický základ

Genetický základ pohlavní orientace je složitý, ovlivňuje jej celá řada genových variant a různí lidé s jinou, než heterosexuální orientací se mezi sebou výrazně liší. Pojmy jako homosexuál či bisexuál jsou tudíž spíše našimi umělými výtvory než přirozenými kategoriemi.

Fenomén homosexuality představuje důležité vědecké téma přinejmenším od 19. století. Aniž bychom se zaplétali do nekonečných diskusí, nakolik jde o dědičnou vlastnost a do jaké míry ovlivňuje homosexuální chování kultura, můžeme shrnout, že pohlavní preference prokazatelně mají genetický základ.

Tento předpoklad podpořily mimo jiné studie na dvojčatech, podle kterých budou pravděpodobněji sdílet pohlavní orientaci jednovaječní než dvojvaječní sourozenci. Zároveň se ale čím dál jasněji ukazuje složitost celého problému.

Ve společnosti se totiž nesetkáme pouze s lidmi vyhledávajícími jen jedno, nebo druhé pohlaví, ale i jedinci, kteří v různé míře či pro různé typy vztahů vyhledávají pohlaví obě.

Pochod Pride v Praze, pestrobarevný svátek LGTB komunity | zdroj: Profimedia

Dřívější genetické studie naznačily, že pohlavní orientace má genetický základ. Zároveň se ale žádné z nich nepodařilo s větší dávkou statistické podpory odhalit nějakou konkrétní genovou variantu ovlivňující naše preference. Na vině byl především příliš malý počet účastníků těchto studií.

Platí totiž (samozřejmě s určitou dávkou zjednodušení), že čím více genů ovlivňuje nějaký znak a čím komplikovanější vztahy mezi sebou mají, tím více vzorků musíme studovat, abychom tyto geny (respektive genové varianty) odhalili.

Právě tuto překážku se do jisté míry podařilo překonat mezinárodnímu týmu, který o svých výsledcích referoval ve vědeckém časopisu Science. Díky explozivnímu rozvoji molekulárně-biologických metod a souvisejících databází mají vědci přístup ke stovkám tisíc záznamů lidského genomu. Nemálo z nich přitom doprovází i dotazníky, které zpravidla zahrnují také otázky na pohlavní preference lidí s přečtenou DNA.

Je v tom i kultura 

V nejnovějším projektu genetici vycházeli z britské databáze UK Biobank sdružující více než 500 000 záznamů, databází americké služby 23andMe a několika menších amerických a švédských projektů shrnujících tisíce lidských genomů. První zajímavé výsledky vlastně ani nesouvisí se studiem genomů. Data z britské databáze totiž vyjevila, jak výrazný vliv má na přiznávané pohlavní preference kultura.

V různých společnostech se k alespoň jednomu pohlavnímu aktu s jedincem stejného pohlaví hlásí mezi 2 a 10 procenty lidí. Přinejmenším v Americe a Británii se ale počet takovýchto lidí výrazně zvyšuje s ročníkem narození. Zatímco z lidí narozených před rokem 1940 přiznávají podobnou zkušenost jen zhruba dvě procenta mužů a necelé procento žen, u lidí narozených v roce 1970 je to zhruba osm procent mužů a šest procent žen.

Částečně snad za celým fenoménem může stát větší ochota k experimentování u mladších ročníků. Zásadním faktorem ale patrně bude tlak okolí, kvůli kterému se starší účastníci studií ke stejnopohlavnímu sexu nepřiznají ani v anonymním dotazníku.

Co se týče genetických dat, výzkumníci potvrdili velkou roli dědičných faktorů v určení sexuální orientace. Dědičnost pohlavních preferencí se podle nich pohybuje okolo 32 procent – musíme ale brát v úvahu, že málokdo zapadne do jednoznačného "šuplíku".

Jako zlatý hřeb studie se badatelům podařilo identifikovat několik genových variant, které jsou častěji zastoupené u lidí s jinou než výhradně heterosexuální orientací. Dvě z identifikovaných variant jsou spojené s neheterosexuálním chováním u mužů i u žen, další dvě jsou typické jen pro muže a jedna pro ženy.

Pochod za Ježíše, rodinu a morální hodnoty, černý antiPrague Pride | zdroj: Profimedia

Z toho, ale i dalších dokladů vyplývá, že genetický základ jiných než výlučně heterosexuálních preferencí se mezi muži a ženami do určité míry liší. Zatímco shoda v genetickém základu běžných tělesných znaků se u obou pohlaví blíží jedné, sexuální preference vykazují korelaci 0,63.

Ani tak ale nalezené "neheterosexuální" genové varianty nevysvětlovaly víc než 8 až 25 procent různorodosti v pohlavních preferencích mezi lidmi. Jinými slovy, neodhalených genů, které mají vliv na sexuální preference, budou přinejmenším desítky.

Podobně jako většina lidských znaků je tak i sexuální orientace spoluurčována velkým množstvím genů a faktorů vnějšího prostředí, které se ve svých vlivech doplňují.

Jak předpovědět sexuální orientaci?

Tyto výsledky mimo jiné vylučují možnost předpovědět pohlavní orientaci na základě jednoduchého genetického testu – dokonce i genová varianta nejsilněji spjatá s neheterosexuálním chováním sama o sobě zvyšuje jeho pravděpodobnost jen asi o 0,4 procenta.

Detailněji se výzkumníci podívali na dvě genové varianty spojené s neheterosexuálním chováním u mužů. Žádná z nich nebyla typická pouze pro jeden typ tkání. Jedna prokazatelně ovlivňuje čichové receptory, zatímco druhá hormonální soustavu.

Obě nicméně ve svých vlivech sahají mnohem dál. Dřívější pokusy na myších například "čichovou" variantu spojily až s fungováním pohlavních orgánů. Poselství je jasné – genů, které mají vliv na pohlavní orientaci, je spousta a mají nejrůznější funkce.

Všechny tyto výsledky do velké míry potvrdilo i srovnání s menšími genetickými databázemi, které navíc ukázalo, že pohlavní preference se do velké míry ustanovují už v 15 letech. Osoby s jinou, než výlučně heterosexuální orientací ovšem nejsou z genetického hlediska stejné.

Výsledky naznačily, že se preference pro jedno a druhé pohlaví navzájem nevylučují a že se mezi sebou různí neheterosexuálové z genetického hlediska výrazně liší. Vyhledávání partnerů stejného pohlaví a jejich poměr vůči partnerům opačného pohlaví jsou tudíž více méně nezávislé faktory, což značí, že pohlavní preference představují problém související i s dalšími aspekty pohlavního chování.

Bez zajímavosti není ani zjištění, že neheterosexuální chování pozitivně či negativně souvisí s určitými vlastnostmi. Osoby s jinou než výhradně heterosexuální orientací například vykazují větší otevřenost novým zkušenostem, častější výskyt některých psychických problémů, nebo pozdější věk početí dětí.

I v těchto ohledech se ale mezi sebou různé skupiny neheterosexuálních osob, muži a ženy výrazně liší, což dokládá, že je pohlavní orientace výslednicí ze složitého mixu dědičných faktorů, vlivů prostředí a společenských tlaků.

Sečteno a podtrženo, studie podpořila moderní pohled na sexuální orientaci jako složitou, mnohorozměrnou a z velké části dědičnou vlastnost. Způsoby, jakými se nyní pohlavní preference hodnotí, například Kinseyho škála, na které dotazovaní určují svou náklonost buď k jednomu, nebo druhému pohlaví, nedávají ve světle těchto zjištění valný smysl.

Rovněž nemá smysl rozlišovat sexuální fantazie, přitažlivost k osobám různého pohlaví a identifikaci vlastní pohlavní orientace – podle provedeného výzkumu se tyto faktory v podstatě překrývají.

Velkou otázkou potom zůstává vliv kultury na pohlavní orientaci, čemuž by mohl napomoci výzkum v jiných než západních společnostech, a hlavně možná genetická podstata dalších sexuálních preferencí.

Třebaže to autoři nezmiňují, je zřejmé, že se provázané dědičné aspekty lidské sexuality nejspíše neomezují pouze na upřednostňování jedinců určitého pohlaví.

Zdroj: Ganna A, Verweij KJ, Nivard, MG, ... & Lundström S (2019): Large-scale GWAS reveals insights into the genetic architecture of same-sex sexual behavior. Science, 365.