O tom, že si příslušníci četných živočišných druhů mezi sebou pomáhají, nemůže být pochyb. Různé variace na toto chování vědci zdokumentovali od lidoopů, přes kytovce až k tučňákům, a to zejména mezi příbuznými jedinci. Stejně tak není žádnou novinkou schopnost cíleně léčit své zdravotní obtíže.

Třeba takoví šimpanzi si mohou "předepsat" ruličky z tuhého nestravitelného listí nebo dřeň hořkých jedovatých dřevin, aby ze střev dostali parazitické ploštěnce. Můžeme ale na podobné chování narazit také u bezobratlých? Pravda, příslušníci této skupiny mají zpravidla omezenější schopnosti učení i repertoár vzorců chování než obratlovci. Jejich vzájemné pomoci ale nahrávají jiné faktory. Například blízká, prakticky absolutní, příbuznost mezi členy kolonií společenského hmyzu.

V důsledku toho jsou třeba takoví mravenci mistry ve zdravotní prevenci. Mimo jiné se často čistí a natírají antibakteriálními či plísně hubícími výměšky. O celém souboru jejich opatření proti šíření patogenů a parazitů se někdy mluví jako o celokoloniální imunitě. Až do nedávné minulosti se ale nikomu nepodařilo zdokumentovat přímou pomoc jinému příslušníkovi kolonie v reakci na jeho akutní zdravotní obtíže.

První pomoc levnější, než "výroba" nových vojáků

Možná se není čemu divit. Vzájemná pomoc v obřích, mnohatisícových, koloniích může ztroskotat na tom, že od určité velikosti hnízda je levnější produkovat nové vojáky či dělníky, než zdlouhavě "pulírovat" ty stávající. Ne všichni mravenci ale tvoří tak velké skupiny, jako ti, se kterými se běžně setkáme ve střední Evropě. Kolonie dravých mravenců druhu Megaponera analis například nedosahují větších početností než pár set jedinců, takže by u nich „první pomoc“ mohla hrát svou roli.

Právě na tyto africké mravence se zaměřila trojice německých vědců. Kromě malé velikosti kolonií totiž oplývají i dalšími vlastnostmi usnadňujícími odhalení případné zdravotní pomoci. Jedná se zejména o způsob jejich života, který připomíná barbarské nájezdníky.

Neživí se pěstováním hub ani sbíráním toho, co se zrovna namane, nýbrž termity, na jejichž kolonie podnikají zničující nájezdy. Několik stovek mravenců se v úzké formaci vydá k termití kolonii, větší jedinci odkryjí hnízdo, menší pozabíjí kořist a než se překvapení termiti stačí vzpamatovat, mravenci odnesou svůj úlovek domů.

Ani při tak překvapivém útoku ale nejsou termiti zcela bezbranní. Jejich vojáci zpravidla zraní mnoho útočníků. Hlavní otázka tedy zní – nechají své poraněné druhy mravenci jen tak ležet, nebo jim cíleně a účinně pomohou?

Zraněné mravence odnesou domů

Už zhruba před rokem němečtí vědci publikovali objev, že mravenci zraněným kolegům pomáhají. Vyhledávají jedince, kteří přišli o jednu či více nohou, a pomáhají jim zpátky domů. Podařilo se dokonce zdokumentovat, jaké podněty k tomu mravence pudí. Jedná se o dimetyldisulfid a dimetyltrisulfid, feromony, jejichž pach mravence k pečovatelskému chování přímo láká. Nově biologové zdokumentovali, jak účinná pomoc v krátkodobém i dlouhodobém měřítku vlastně je.

V sérii experimentů, při kterých vědci nabídli vracející se útočné výpravě Megaponera analis mravence ze stejné kolonie se dvěma nebo pěti utrhnutýma či poraněnýma nohama vyplynulo, že zdravotní pomoc může být vysoce účinná.

Poranění jedinci, kteří byli ponecháni bez pomoci, zhruba ve třetině případů do hnízda vůbec nedorazili – zpravidla se stali kořistí dravců. I z těch zbývajících ale takřka všichni do deseti hodin zemřeli, pokud jim nebyla poskytnuta pomoc.

Experimenty s vystavením mravenců sterilní a nesterilní půdě ukázaly, že za jejich skonem stála pravděpodobně infekce. Otevřená zranění mravenců se sice do deseti minut zavřela, pokud ale nějaký jejich kolega z rány nevybral špínu a nedezinfikoval ji svými slinami, mravenec měl takřka jistě na mále.

"Neplýtvejte na mně silami"

Pokud si naopak mravenci svých zraněných druhů všimli, vrhali se jim na pomoc. Důkladně je prohlédli, olízali rány, vybrali z nich špínu a pomohli poraněným na nohy. Zachránci kupodivu neignorovali výrazně zraněné a očividně neživotaschopné jedince – v rámci experimentu jedince s jedinou funkční nohou. Překvapivě se nelišila ani jejich pozornost věnovaná jedincům, kteří měli pět nohou rozdrcených a jedincům, jimž pět nohou zcela chybělo.

Odlišovaly se však reakce samotných obětí. Vážněji zranění jedinci ignorovali pomoc od svých druhů a ti je proto buď hned, nebo po několika metrech pustili. Lehce zranění mravenci naopak svým zachráncům aktivně pomáhali.

Takováto "sebereflexe" prostá jakéhokoli sobectví na první pohled vypadá podivně, musíme si ale uvědomit, že mravenčí kolonie připomíná spíše než lidské město jeden perfektně propojený organismus. Jednotliví mravenci mají blíže k buňkám v našem těle než lidem chodícím po ulici, jsou geneticky takřka totožní, a v jejich evoluci se tak mohlo vyvinout i podobně nezištné chování. Zachránci ze stejného důvodu naopak mohli zůstat "naprogramováni" velmi jednoduše.

Lehce zranění mravenci, kterým se dostalo pomoci, umírali jen asi v deseti procentech případů. Začlenili se zpátky do hnízda a naučili při chůzi využívat ty nohy, které jim zbyly. Průzkum hnízd odhalil, že jedinců s pěti, čtyřma nebo dokonce jen třema nohama dlouhodobě přežívá nemalé množství. Jejich výsledná rychlost se prakticky nelišila a často se svými kolegy vyrazili na další loveckou výpravu.

Výzkumníci pozorovali i další podivné vzorce chování. Lehce zranění mravenci často pochodovali vedle hlavní formace a pomalu klopýtali, jako by se snažili svá zranění zvýraznit a ostatní zaujmout. V případě, že si jich nikdo nevšiml, naopak zrychlili, pochodující útvar předběhli a celý proces opakovali.

Tady jsem, pomozte mi!

Takové chování v nás na první pohled vyvolává podezření, že jde o „simulanty“. Ve skutečnosti má ale patrně daleko jednodušší podstatu a je výhodné pro celou kolonii. Právě tímto způsobem totiž zranění mravenci zvyšují šanci, že si jich nějaký zdravý druh všimne, co nejdřív je ošetří a zvýší naději na přežití.

Sečteno a podtrženo, mravenci druhu Megaponera analis dokazují, že relativně složité vzorce sociálního chování mohly vyvstat i bez sofistikovaného mozku, jako je ten náš. "Mravenčí doktoři" sice nejsou samaritáni z dětské říkanky, ale spíš automaty nastavené k co nejúčelnějšímu chování, ani tak nás ale nepřestává udivovat, jak důmyslná přizpůsobení se mohla v evoluci společenského hmyzu vyvinout.