Studie profesorky Atsuko Saitové z japonské univerzity Sophia se zaměřila na sluchové a kognitivní schopnosti koček - přesněji na to, zdali jsou kočky doopravdy s to rozumět svému jménu. A pokud ano, zdali zavolání na sebe ignorují. Majitelé koček o odpovědi nejspíše už mají dopředu jasno, věda však potřebuje trochu tvrdší data od trochu většího počtu subjektů.

Výzkumníci se na kočky zaměřili metodou známou ze studia malých dětí, které nám toho o svých myšlenkách a chápání řeči také ještě mnoho neřeknou. Víme však, že pokud jsou děti dlouhodobě vystaveny jednomu podnětu - v tomto případě zvuku - začnou mu věnovat pozornost a asociovat si s ním význam. Toto habituační paradigma je zřejmě platné i ve světě domestikovaných (a zřejmě i jiných) zvířat s dostatečnou kognicí.

Vědci tak na kočky opakovaně chrlili různá slova včetně obecných frází, zájmen i vlastních kočičích jmen, a testovali, jak na ně budou reagovat. Pokusu se účastnily jenom domácí kočky a kočky půjčené z kočičích kaváren (obvykle pocházející z útulků), s divokými kočkami by totiž byla v kontrolovaném prostředí  zřejmě prachbídná domluva. Celkový vzorek není přehršle velký - různých pokusů se účastnilo mezi 16 až 34 kočkami - jako první výstřel daného výzkumu to však postačí.

V první řadě výzkumníci odhalili, že neexistuje žádný přímý důkaz toho, že by kočky slovům skutečně přikládaly specifické významy. To není úplně překvapivé, protože opačný případ by znamenal, že kočky stoprocentně rozumějí lidské řeči a všem slovům, a jenom by to před námi tajily. Na opakované fráze se kočky však zřejmě už jsou schopny omezené významy naučit.

Slyší, ale nereagují

Na obecné opakované fráze totiž mnoho koček zpočátku reagovalo třeba pohybem hlavy, uší nebo ocasu. Postupně však o běžná slova kočky ztratily při čtení zájem. To vysvětluje, proč nereagují např. na opakované užívání zájmen. Největší reakci však u nich vyvolal zvuk jejich vlastního jména. Podobný zvukový vjem mají totiž spojen s nějakou jinou činností - na zvuk svého jména například dostanou jídlo, nebo ve vyšší modulaci kartáč (po shození hrníčku ze stolu - to však spekulujeme, vědci tento scénář nezkoumali).

Výsledky ukazují, že kočky jsou se vší pravděpodobností skutečně schopny rozlišovat svá vlastní jména (resp. znění jejich zvuku) od jiných slov. Pokud tedy na zavolání nepřiběhnou, je to jejich vlastní rozhodnutí - například protože právě nemají hlad. Nepodařilo se odhalit žádný rozdíl v reakci mezi kočkami z kočičí kavárny a kočkami z domácnosti, krom toho, že kavárenské kočky měly větší problém rozeznat jména svá a jiných kavárenských kolegů.

To však může být dané větším počtem koček žijících v jednom prostředí. Výzkumníci tak v součtu došli k závěru, že kočky mohou rozlišovat obsah lidských hlasových projevů čistě na základě fonemických rozdílů. Nutno ale zmínit, že metodologie byla relativně limitovaná a detailnější studium mozků koček skrze magnetickou rezonanci by mohlo naše poznání dále rozšířit. Na to si však budeme muset počkat u nějaké jiné a podstatně dražší studie.

Rozdíl mezi kočkami a psy je tak alespoň trochu setřen. V reálu samozřejmě chování obou druhů ve vztahu k člověku závisí i na jinému kontextu jejich chování i domestikace. Psi pomáhali lidem s aktivním lovem - kočky namísto toho sloužily jako relativně pasivní ochrana zásob potravin před škůdci, zejména před hlodavci. Liší se i časová osa domestikace.

První psi (tehdy respektive ještě vlci) byli domestikováni někdy před 34 až 14 tisíci lety. Z toho je patrné, že kooperace mezi oběma druhy možná probíhala poměrně dlouho na vzájemně výhodné bázi. Kočky se světem šířily ve dvou vlnách z blízkého východu a Egyptu jenom pár tisíc let nazpět a velmi populární byly na lodích. Vzhledem k odlišné povaze chování i kooperace je tak nakonec vlastně spíše s podivem, že jsou obě zvířata tak často srovnávána...

Studie byla publikována v Scientific Reports.