Kosmické supercivilizace bychom mohli hledat díky jejich 'krocení' hvězd

- Vesmír autor: Ladislav Loukota

Čím dále do kosmických dálav vidíme, tím hůře se srovnáváme s jednou věcí, která teleskopům stále uniká – pozorování (ne)aktivity mimozemských civilizací. Ačkoliv jsou samozřejmě naše pozorovací schopnosti nedokonalé, starší teze předpokládaly, že by přesto čas od času v čočkách měly uvíznout aktivity inteligentních bytostí, které si ke svým potřebám přestavují celý hvězdný systém. Nyní se objevila nová teze, podle níž bychom se možná měli zaměřit na podezřele se pohybující hvězdy - a nacházet tak snad supercivilizace, které se k hvězdám chovají stejně jako my ke zdrojům energií na Zemi.

Dysonova sféra na vizualizaci Adama Burneho

Dysonova sféra na vizualizaci Adama Burneho,zdroj: Adam Burn

Dysonovy sféry

Obří vesmírné superkonstrukce si ostatně dovedeme představit již dnes. Nejslavnější hypotetickou superkonstrukcí je Dysonova sféra pojmenovaná podle teoretického fyzika Freemana Dysona - on sám je mimochodem z toho, že je tak často asociován s tímto typem teoretické stavby, poměrně nešťastný.

Sféra by měla být vybudována kolem mateřské hvězdy a tak maximalizovat užitek z ní. Dysonova sféra je na základě našich materiálových znalostí zhola nereálná, dynamika pnutí by stavbu zřejmě rozložila dávno před dokončením stavby. Daleko pravděpodobnější je tak vznik méně monolitických variací, jako je Dysonův roj či Dysonova bublina. Ty celou ideu posouvají alespoň o kousek blíže racionálnímu nápadu.

Astronomové co do pátrání po Dysonových konstrukcích přitom rozhodně nelení.

Poslední dva roky éterem poměrně často prolétávají informace o hvězdě Tabby alias KIC 8462852, která prochází nápadným periodickým snižováním svého jasu. Nějak takhle by podle teorie měla přesně vypadat konstrukce Dysonovy sféry (či příbuzné stavby) z pohledu sousedních systémů.

Možnost, že bychom mohli podobně pozorovat cizí práci, přitom astronomie brala sice obezřetně, přesto zcela vážně. Poslední měření přesto indikují, že materiál blokující hvězdný svit část spektra propouští. Jedná se tedy spíše o mrak drobných částeček, snad vzniklý v důsledku rozpadu planety či podobného kataklyzmatu, spíše než o stavbu inteligentních bytostí.

To však neznamená, že bychom se neměli dívat dále.

Inženýrství nové úrovně

Dysonova sféra je totiž jenom jeden typ superkonstrukce, kterou si dovedeme představit. Energii ukrytou do hvězdy lze využít i jinak, než jen jejím obestavěním. Jiným nápadem je tzv. hvězdný motor, jehož první variaci navrhl doktor Leonis Shkadov již před půlstoletím. V zásadě jde o jakousi poloviční variaci Dysonovy sféry, která obestavuje jenom jednu polovinu hvězdy a činí tak z reflexního materiálu. To v důsledku vyvolává slabý, ale konstantní tah jedním požadovaným směrem.

Takto upravená hvězdná soustava se tak stává obrovskou kosmickou lodí. Skhadov vypočítal, že podobná superkonstrukce u Slunce by byla s to během jedné miliardy let přemístit naši soustavu až 34 tisíc světelných let z nynější (proměnné) pozice. Mohli bychom si tak letět, kam po galaxii uznáme za vhodné - to celé z pohodlí našeho domova!

Právě na podobné konstrukce by se nyní měla dle nové práce zaměřit ta část astronomie, která se zabývá hledáním mezihvězdných civilizací.

Shkadovův pohon ve vizi Neila Blevinse

Shkadovův pohon ve vizi Neila Blevinse,zdroj:Neil Blevins

Boj s rozpínáním

Tuto ideu nyní přednesl fyzik Dan Hooper z Fermiho laboratoře

Proč by se vlastně někdo měl obtěžovat s posunováním celých hvězdných systémů? Možností je více. Pokud neexistuje způsob, jak "fyzikální lstí" překonat rychlost světla, může být podobné cestování jediným praktickým způsobem navštěvování odlehlých kosmických dálav.

Existují i futurističtější ideje, podle nichž by vyspělá civilizace měla být sestavena primárně či pouze ze strojů - odejít do chladnějších části galaxie, kde se lépe rozptyluje horko planetárních počítačů, by pak dávalo rovněž smysl.

Hooper má však za to, že migrace vyspělých civilizací by se řídila něčím daleko děsivějším - snahou získat více času v boji s akcelerující expanzí vesmíru.

Rostoucí expanze je našimi metodami měřitelná již dnes, pokud se přitom teorie nemýlí, postupně stále zrychluje. Jednou bude tak markantní, že se ze vzájemného dosahu začnou dostávat i samotné hvězdy. Za 100 miliard let (což je víc než šestinásobek nynějšího stáří vesmíru) nám tak z "dohledu" zmizí vše mimo Místní kupy galaxií.

Hopper proto postuloval, že dostatečně pokročilá supercivilizace by mohla v očekávání krize udělat zásobu malých, dlouho hořících hvězd jako jsou žlutí, oranžoví a snad i červení trpaslíci, které by pomocí Shkadova pohonu syslili v jediné oblasti a limitovali tak budoucí nedostatek energie.

A co je podstatnější, takové snahy bychom i dnes mohli již odhalovat.

Zatímco klasické Dysonovy sféry bychom mohli detekovat skrze místa, kde absentuje viditelné záření, ale naopak zde převažuje infračervené záření (jak svit zahřívá svou clonu), Shkadovy hvězdy by měly vlastnosti odlišné. Hooper postuluje, že bychom se měli zaměřit na detekci hvězd pohybujících se mezihvězdným prostorem vysokými rychlostmi, u nichž dochází na nápadné zvýšení jasu v ose protilehlé směru pohybu.

Prozatím jde samozřejmě o čistě teoretickou úvahu - čím častěji však detekujeme exoplanety, tím více se i rozšiřuje naše povědomí o okolním vesmíru. Již nyní tak můžeme říct, že minimálně v našem bezprostředním hvězdném okolí se žádné supercivilizace nevyskytují. Je proto možná na čase začít sledovat oblast dál za horizontem.

Ani pro podobné hypotetické supercivilizace však boj s expanzí nebude věčný – bude-li se kosmická inflace zvyšovat donekonečna, nakonec postihne i samotné hvězdy, planety i vlastnosti molekul a atomů.

Informace o Hooperově studii zveřejnil web SETI. Informace zveřejnil také Phys.org

Tagy: Vesmír osídlení vesmíru dobývání vesmíru věda a poznání mimozemské světy teoretická fyzika