Vyspělé kosmické civilizace budou agresivní, tvrdí nová studie

- Vesmír autor: Ladislav Loukota

Jsme se vesmíru sami? Jak bude vypadat případné soužití s jinými druhy? A záleží na tom? Po této otázce pátrá věda od zrodu moderní astronomie a kosmonautiky. Lidstvo jako takové pak nějakou variací téhož řeší, co dělá člověka člověkem. Zatím všechny odpovědi, kterých jsme se dočkali, byly čistě na bázi úvah – a u většiny z nich takříkajíc krev tuhne v žilách. Nová ruská hypotéza přichází s další možností, jejíž výsledek je možná ještě o fous depresivnější, než je u jiných řešení Fermiho paradoxu zvykem.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: Paramount Pictures

Největší paradox vesmíru

Poslední připomínku Fermiho paradoxu před víc než půl rokem přinesl článek Jana Tomana. Poté téma zaznělo i během připomínají úmrtí doktora Hawkinga. Jenom tedy pro připomínku – Fermiho paradox postuloval před víc než půlstoletím fyzik Enrico Fermi (a před ním jiní) v již tehdy očividné narážce na nápadnou absenci vyspělých kosmických civilizací kolem Země.

První polovina 20. století byla plná objevů, které dosavadní dojem, že je celý vesmír tvořen jen naší galaxii, postavily na hlavu. Ačkoliv však astronomové odhalili, že ve vesmíru jsou kvanta jiných světů, žádnou pokročilou civilizaci jsme nikdy neviděli (alespoň pokud nevěříte konspiračním teoretikům).

Od svého formulování až do dnešních časů má paradox celou řadu hypotetických řešení. Vzhledem k tomu, že jiné kosmické civilizace stále neznáme, jsou všechny možnosti čistě hypotetické. Tím více však nahánějí hrůzu.

Nejzákladnější možnosti říkají, že lidstvo je v kosmu zcela samo, popřípadě jsou jiné civilizace daleko, mají nás v izolaci, anebo ještě nevznikly. Je to možné, civilizace vznikají pravidelně – ale mají tendenci se samy či vzájemně ničit, popřípadě je ničí přirozené projevy kosmu jako vlny záření gama či supernovy. Možná, že lidstvo mělo doposud prostě štěstí a nevyhnutelné nás teprve čeká.

Zřejmě dvě nejzajímavější řešení z posledních let pak přicházejí s dalšími variacemi téhož – podle první možnosti je lidstvo první či jedna z prvních civilizací, protože chemické složení vesmíru ještě donedávna obsahovalo málo prvků pro vývoj technické civilizace. Žádné miliardu let staré společnosti prostě existovat nemohou.

Další teze pak tvrdí, že jednobuněčný život ve vesmíru bude nejspíše častý, ale přeskočení na mnohobuněčný je často nepravděpodobné.

Sám Hawking na sklonku života začal zastávat další možnost podobnou kosmické studené válce – podle této hypotézy jsou kosmické civilizace poměrně běžné, ale všechny se před dalšími ukrývají. Kvůli absenci rozumné univerzální komunikace a naopak přítomnosti extrémně efektivních mezihvězdných zbraní, je prostě bezpečnější první náznak sousedské civilizace preventivně zničit, než to oni udělají vám. I proto by lidstvo mělo podle Hawkinga omezit aktivní prostředky hledání jiných civilizací, jako je vysílání signálu v rámci programu SETI.

Jako zašlápnutí mravence

Stejně jako jiné předešlé možnosti, také nová hypotéza podepsaná Alexandrem Berezinem u ruského institutu MIET kombinuje některé starší známé scénáře a vytváří novou vizi, která je dost možná strašidelnější než některé starší řešení Fermiho paradoxu.

V první řadě vychází z toho, že na typu vznikající mezihvězdné civilizace nezáleží – je jedno, jestli se bavíme o civilizaci naší či hypotetické civilizaci inteligentních hub operující pomalejším tempem, anebo superrychlé civilizaci strojů.

Co je skutečně podstatné je, zda je dostatečně pokročilá na to, abychom ji mohli detekovat ze Země – ať už skrze radiové vlny, budování superkonstrukcí či využívání pohonného systému silného nakrátko jako hvězda. Lidstvo, minimálně skrze radiové vlny, do této kategorie pro nejbližší hvězdné okolí již patří.

Zároveň postuluje, že civilizace vůči sobě skutečně budou nejspíše agresivní – vzhledem k fyzice mezihvězdných letů, tempu rozpínání kosmu a nemožnosti překročit rychlost světla mají všechny potenciální druhy na dosah jenom omezené množství zdrojů.

Spíše než preventivní likvidaci konkurence jako u Hawkinga tak Berezin počítá s tím, že důvodem k eliminaci konkurence by byla spíše snaha prodloužit vlastní existenci. Ostatně jako v celé lidské historii.

Od jisté úrovně si prý pachatel likvidování menších druhů ani nebude vědom, že dělá něco špatného – bude to jako když dnes stavaři při budování nové budovy prostě rozryjí i mraveniště. Civilizace na extrémně vysoké úrovni prostě budou ty pod nimi automaticky ignorovat.

Budeme to my?

Ve sci-fi by se takový postup dal přirovnat k Borgům ze seriálu Star Trek - jen s tím rozdílem, že daná supercivilizace nebude asimilovat jen technologie, ale zdroje celých hvězdných systémů, a obyvatel si sotva všimne. 

Vzhledem však k tomu, že žádné jiné civilizace zatím nepozorujeme a minimálně naše galaktické okolí je jich tedy zřejmě prosto, Berezin spekuluje o tom, že prozatím žádné jiné pokročilé civilizace poblíž nevznikly – ta naše je tedy nejspíše první. Hořkou pointou spekulace tedy je, že Berezin jako onoho pachatele budoucí genocidy vidí pravděpodobně nás samotné, potažmo potomky naší budoucí supercivilizace.

Celkově Berezin přístup nazývá jako "První tam, poslední ven". Ten, kdo se zrodí na počátku, bude mít proti ostatním klíčovou výhodu a nejspíše tak bude i poslední civilizací, která ve vesmíru bude během jeho zániku existovat. 

Jenom mentální cvičení

Jako v případě Hawkinga, ta Berezinova práce je samozřejmě jenom mentální cvičení – jak na tom kosmické civilizace jsou, dnes prostě nevíme. Úvahy podobného rázu však rozhodně nepatří mezi liché. Otázka, jsme-li ve vesmíru sami, platí svého druhu za klíčovou už od chvíle, kdy se člověk naučil myslet – téma božstev jenom nahradili naši kosmičtí sousedé.

Způsoby hypotetického řešení rébusu ve formě existence benevolentních bytostí, které nám budou pomáhat, či naopak pomstychtivých bytostí, jež nás budou moct kdykoliv srazit k zemi, přitom zůstávají více méně stejné.

Jeden rozdíl by se přesto našel – zatímco starověké národy si božstva pouze vysnila, my dnes již víme, že vesmír je nepřeberně velký. Detekovali jsme myriády hvězd a mnoha galaxií, ve svém okolí pozorujeme tisíce exoplanet. Čím více se nám okna vesmíru otevírají dokořán, tím více je Fermiho paradox tajemnější.

Zvažování toho, jak si možná stojíme na našem galaktickém dvorečku, a čemu bychom se při telegrafování naši existence mohli či naopak neměli vyhnout, tak nakonec patří mezi nejdůležitější úkoly lidstva.

Vzhledem k tomu, že o žádných mimozemšťanech nevíme, se to snad může zdát být ztrátou času. Čím více však o paradoxu začnete uvažovat, tím více se začne i absence důkazu jevit jako nepřímý důkaz katastrofického scénáře. Že se tím Fermiho paradox dostává do podobnosti s monoteistickými náboženstvími, ponechme raději stranou…

Zatímco Hawking se děsil toho, že jiné civilizace budou moct vyhubit lidstvo, Berezin se naopak obává toho, že kosmickým katem budeme my. Která z obou možností je děsivější, nechť už posoudí každý sám.

Studie byla otištěna v arXiv.

Tagy: Vesmír dobývání vesmíru věda a poznání mimozemský život