Třebaže se na první pohled jedná o čiré sci-fi, tato myšlenka vyvolává řadu nepříjemných otázek. Byli bychom schopní existenci takových civilizací vůbec odhalit? Na jaké stopy bychom se měli při jejich hledání zaměřit? A co to všechno znamená pro hledání života ve vesmíru?

Podobnými myšlenkami se v minulosti zaobíral nejeden spisovatel či scenárista. Stačí vzpomenout třeba na kultovní díla H. P. Lovecrafta, která jsou na myšlence, že Zemi od prvohor obývalo hned několik generací vyspělých bytostí, z velké části založená.

Spíše nevážně se jimi zabývali i někteří přírodovědci. Do podobné škatulky můžeme zahrnout převážně spekulace, zda vyhynutí dinosaurů doprovázené globálním kataklyzmatem nemohla způsobit jaderná válka mezi jejich hypotetickými inteligentními zástupci. Podle nejnovějších poznatků se nám ale nabízí tolik možných přirozených příčin hromadného vymírání na konci křídy – od intenzivního výlevového vulkanismu na Dekanské plošině, přes změny mořské hladiny, až po dopad obřího asteroidu – že se postulování inteligentních dinosauroidů a války mezi nimi zdá zhola zbytečné.

Siluriánská hypotéza

Do vědeckého hávu tak otázku existence dávných vyspělých civilizací hodila až docela nedávno dvojice amerických astronomů v časopisu International Journal of Astrobiology. Svůj koncept pojmenovali po stařičké epizodě kultovního sci-fi seriálu Pán času "siluriánskou hypotézou". Studium takovýchto myšlenek je podle nich důležité především kvůli hledání inteligentního života ve vesmíru.

Jednoduché teoretické modely, které vycházejí ze slavné Drakeovy rovnice a snaží se odvodit množství komunikujících vesmírných civilizací vynásobením počtu hvězd, planetárních systémů, průměrného počtu planet vhodných pro život na systém, podílu těch, kde se život skutečně vyvinul a dosáhl komplexních inteligentních forem schopných mezihvězdné komunikace a délky tohoto "komunikativního" období, totiž mohou mít zásadní trhlinu. Pokud by na planetách s vhodnými podmínkami vznikaly inteligentní technologicky založené druhy opakovaně, potenciální množství komunikujících civilizací, stejně jako naše šance nějakou zaznamenat, výrazně vzrostou.

Na rozdíl od řady dalších astrobiologických konceptů navíc můžeme siluriánskou hypotézu testovat už nyní, přímo na Zemi. Fakt, že dosud o žádné vyspělé civilizaci v geologické minulosti naší planety nevíme, nemusí příliš znamenat. Dokonce i dnes pokrývají lidské stavby méně než jedno procento zemského povrchu.

Různí environmentální badatelé navíc dokázali, že drtivá většina známek po existenci technologické civilizace mizí maximálně po statisících až milionech let. Když vynecháme možné artefakty na oběžné dráze nebo v našem kosmickém sousedství, budovy, inženýrské stavby i samotní zástupci daného druhu se rychle obrátí v prach.

Fosilie by se nezachovaly

Zkamenělé pozůstatky inteligentních druhů nebo jejich činností se mohou zachovat pouze za určitých výjimečných podmínek. Když budeme vycházet z vlastních zkušeností, vzestup civilizace nezabere v geologickém měřítku více než okamžik a délka jejího trvání také nemusí být zářná.

Šance, že se příslušné fosilie uchovají a my na ně náhodou narazíme, je tak mizivá. Pro srovnání – po vysoce úspěšném taxonu neptačích dinosaurů, který zhruba 150 milionů let dominoval na zemském povrchu a rozčlenil se na tisíce druhů, zůstalo jen pár tisíc fosilií v různém stupni zachování. Jinými slovy, většinu dinosauřích (zejména krátkověkých) druhů nikdy nepoznáme, a dokonce i o těch zbývajících máme jen útržkovité informace. Technologická civilizace by přitom mohla trvat třeba pouhou desetitisícinu této doby!

Změny teplot a eroze by civilizaci prozradily

Jak ale výzkumníci podotýkají, nic není ztraceno. Jak vidíme dnes a denně, daleko významnější a trvalejší mohou být globální známky existence technologické civilizace. V první řadě se jedná o zvýšení globálních teplot vlivem skleníkových plynů vznikajících při spalování fosilních paliv. Třebaže detaily o fungování pozemského ekosystému stále zkoumáme, můžeme si jen těžko představit, že by inteligentní druh mohl nastartovat svůj technologický rozvoj bez využití dřeva, uhlí a ropy, stejně jako že by se tento fakt nepromítl do globálních teplot.

Změny teplot přitom umíme odečíst z geologického materiálu a odrážejí se například i v poměru různých izotopů kyslíku zabudovaných do schránek mikroorganismů. Kromě toho jsou v takovém případě izotopy uhlíku ve vypouštěném oxidu uhličitém vychýlené směrem k lehčí variantě upřednostňované živými organismy, původci fosilních paliv.

V důsledku zvyšování teplot a odlesňování rovněž dochází k větší erozi, která se taktéž může promítnout do geologických vrstev. Technologická civilizace ale vypouští i další, přirozené i umělé, látky do prostředí, a to včetně neobvyklých plynů, některých radioizotopů, plastů a drahých kovů.

Plasty a další syntetické sloučeniny by se přitom mohly dochovat i v geologických vrstvách, třebaže by daný horizont byl velmi tenký a pravděpodobně značně přetržitý. Dále dochází k okyselení moří a vzniku neokysličených zón. Vlivem hnojiv radikálně mění cyklus dusíku a v neposlední řadě dochází činností technologické civilizace k vymírání některých druhů a rozšiřování jiných.

Co se týče konkrétních anomálií v geologickém záznamu, které by mohly odpovídat starobylým technologickým civilizacím, na první pohled je zřejmé, že více informací uchovaly geologické vrstvy o mladším stáří. Třebaže se život dostal na souš už zhruba před 400 miliony let, nejstarší oceánská kůra nesoucí ve svých usazeninách užitečné indicie je stará pouze zhruba 170 milionů let.

Záhadné oteplení 

Přesto můžeme vytipovat několik "podezřelých" skokových oteplení často spojených s radikálním odkysličením moří v prvohorách a druhohorách. Některé z nich, zejména ty na konci devonu a triasu, vědci spojili s hromadnými vymíráními. Třebaže se v tomto ohledu často mluví o statisících až milionech let, vždy je třeba mít na mysli, že tak dávné údaje trpí značnou nepřesností a pozdější narušení geologických vrstev mohlo události trvající třeba jen několik málo tisíc let výrazně rozmlžit.

Výrazně zajímavější je ovšem záhadné oteplení na přelomu paleocénu a eocénu, dvou nejstarších období třetihor. "Paleocénní-eocénní termální maximum", jak se této události říká odborně, nastalo před asi 56 miliony let. Během několika tisíc let se do prostředí uvolnilo obrovské množství oxidu uhličitého a došlo k oteplení až o 7 °C. Uhlík v molekulách oxidu uhličitého byl navíc vychýlen směrem ke své lehčí variantě, takže patrně pocházel přednostně z organického materiálu.

Zvýšení teplot následovala zvýšená eroze a není bez zajímavosti, že se podobně jako dnes urychlil i přísun některých vzácných kovů do oceánů. Související okyselení moří vedlo k vymření některých skupin mikroorganismů, jinak ale událost větší vymírání nedoprovázelo.

To zdánlivě vylučuje zapojení vyspělé civilizace, na druhou stranu se ovšem při oteplení rozšířilo mnoho progresivních skupin savců a plazů. Vyznění těchto zjištění tak nemůžeme uzavřít, dokud nebudeme mít jasno, jak vlastně lidé (jediná vyspělá civilizace, kterou můžeme z první ruky sledovat) působí na globální biodiverzitu.

Na rozdíl od všeobecně rozšířeného názoru totiž mohou být následky lidské činnosti poměrně selektivní a na hony vzdálené typickému hromadnému vymírání třeba v důsledku pádu asteroidu. Nelze vyloučit, že zasahují hlavně nenápadné a málo rozšířené organismy, které se stejně ve fosilním záznamu nezachovávají, a naopak pomáhají progresivním vysoce přizpůsobivým skupinám.

To samozřejmě neznamená, že se zde před pětapadesáti miliony let proháněli příslušníci technologické civilizace. Samotnou možnost, že takové kultury mohly kdysi na Zemi, ale i jiných Zemi podobných planetách, existovat, bychom však neměli pouštět ze zřetele. Jako ve všech podobných případech se navíc ukazuje, že vysoce spekulativní úvahy, ať už pravdivé, nebo ne, v novém světle ukazují i zdánlivě uzavřené přírodovědecké problémy a nutí nás přehodnotit starší, nezřídka mylné, názory.