Jeden ze základních předpokladů ohledně jejich evoluce ale možná od začátku představuje chybu. Jak argumentuje trojice britských vědců v nedávném vydání prestižního vědeckého časopisu Nature, příbuzenský strom dinosaurů možná vypadá zcela jinak. Budeme přepisovat učebnice, nebo se jedná o nafouknutou bublinu?

Již více než 130 let se druhohorní obři dělí na dvě velké evoluční linie: dinosaury ptakopánvé a plazopánvé. Jak napovídají názvy dvou skupin, jejich zástupci se liší hlavně stavbou kostí pánevního pletence.

Pánev dinosaurů z první skupiny, mezi které spadá Stegosaurus a jemu příbuzní obrnění dinosauři, ale také třeba příbuzenstvo rohatého triceratopse či dvounohého iguanodona, připomíná svou stavbou pánev ptáků. Pánevní pletenec druhé skupiny, do které jsou řazeni jednak čtyřnozí býložraví giganti jako Diplodocus, ale také dvounozí dravci z blízkosti tyranosaura nebo velociraptora, naopak vypadá spíše jako tentýž orgán u dnešních plazů.

Aby to nebylo jednoduché, dnešní ptáci mají prokazatelně své evoluční kořeny mezi plazopánvými dinosaury. Podobnost pánve ptáků a ptakopánvých dinosaurů tak byla takřka všemi paleontology až donedávna považována za čistě náhodnou.

Přinejmenším od 80. let dvacátého století jsou ptakopánví i plazopánví dinosauři považováni za potomky jednoho společného dinosauřího předka. Všechno ale nakonec může být jinak. Důsledná analýza tří britských vědců, kteří jednak vzali v potaz dosud bezprecedentní spektrum znaků, které lze z kosterních nálezů vyčíst, ale také mnoho dosud opomíjených nálezů starobylých dinosaurů, přinesla třaskavé závěry.

Na přelomu středního a pozdního triasu, prvního období druhohor, se linie vedoucí k dinosaurům rozdělila na větve dinosaurů, pterosaurů, mořských plazů a dalších typických druhohorních zástupců.

Už v pozdním triasu se potom dinosauři rozvětvili na několik hlavních linií a dosáhli značného druhového bohatství. V jejich relativně rychlém nástupu se ale může skrývat nejedna nástraha pro rekonstrukci příbuzenských vztahů. Starobylých dinosaurů bylo nalezeno málo a interpretace jejich znaků je mimořádně náchylná k předsudkům, které vědci ohledně historie skupiny sdílejí.

V nejnovější analýze proto výzkumníci od jakýchkoli úvodních předpokladů upustili a analyzovali pouze 457 znaků celkem 74 různých druhů dinosaurů. Některé nálezy byly přitom do podobné studie zařazeny vůbec poprvé.

Výsledky ukázaly, že nejpravděpodobnější rozložení studovaných znaků odpovídá sesterskému vztahu mezi dravými teropody z příbuzenstva tyranosaurů dříve řazenými mezi plazopánvé a všemi ptakopánvými dinosaury. Této skupině navrhují výzkumníci říkat pozapomenutým jménem Ornithoscelida, což lze přeložit jako "dinosauři s nohami připomínajícími ptačí". Až před těmito dvěma skupinami se potom měli odvětvit zbylí plazopánví dinosauři – sauropodi.

Některé předpoklady se ani při novém pojetí dinosauřích příbuzenských vztahů nemění – první dinosauři i podle něj byli malí, dvounozí a s obratnými předními končetinami. Tak radikální změna pohledu na strukturu evolučního stromu dinosaurů ale samozřejmě má své hlasité odpůrce.

Výsledky jistě nelze brát za nezpochybnitelné. Pokud se ale potvrdí, mohou nabídnout úplně nový pohled na některé tradiční otázky, které se vznáší nad dinosauří evolucí – například proč se v raných druhohorách explozivně rozvíjeli sauropodi, zatímco po ptakopánvých a teropodech nebylo ani slechu.

Dinosauři také nemuseli být primitivně masožraví, jak se dosud uvažovalo, ale možná všežraví nebo dokonce býložraví. Výhradní masožravost se u nich mohla vyvinout až později, a to několikrát nezávisle na sobě.

K nejdůležitějším událostem ranné evoluce dinosaurů také nemuselo dojít na jižním kontinentu Gondwaně, ale spíše v severní Laurasii. Právě tam, respektive na místech v Evropě a Americe, kde pozůstatky tohoto kontinentu nalezneme, bychom se podle nové teorie o příbuzenských vztazích dinosaurů měli poohlédnout po nových klíčových nálezech.