Odhalení přítomnosti vody na Měsíci vlastně není nic tak nového – je to už osm let, co sonda LCROSS cíleně narazila do oblasti u jižního pólu Měsíce ukryté do věčného stínu. Měření vyvržené horniny následně potvrdila tušení vědců, že na podobných místech se ukrývají značné zásoby vodního ledu – jednalo se o víc než pět procent horniny.

Ke stejným závěrům o rok dříve dospěl i pokus indické sondy Chandrayaan-1. Voda v podobných oblastech není nikterak malá – odhaduje se, že by mělo jít až o 600 milionů tun ledu.

Původ těchto zásob vody si odborníci vysvětlují různě: působením slunečního záření na lunární povrch, dopadem komet, ale i jako zbytek pozemské vody vyvržené pradávnou kolizí, která Měsíci zřejmě dala život.

Voda ve vzorcích měsíčních nerostů

Již některé vzorky hornin z programu Apollo ovšem naznačovaly, že by se voda mohla ukrývat i uvnitř běžných hornin po celém povrchu – i když samozřejmě ve velmi malé koncentraci. To, co v minulém století někteří vysvětlovali jen jako kontaminací vzorků Apolla na Zemi, bylo v roce 2011 definitivně potvrzeno testováním nejmodernějšími metodami.

Pro kolonisty mimo lunární póly by ale objev vody ukryté v nerostech neměl stejně téměř žádný význam. Vzorky z programu Apollo byly totiž vulkanického původu a pocházely z hloubky mnoha kilometrů.

Pak se ovšem letos na rozložení podobných pyroklastických materiálů na povrchu Luny podíval Ralph Milliken z Brownovy univerzity a se svým týmem došel k závěru, že relativně velké koncentrace vody jsou k nalezení po celém měsíčním povrchu.

"Klíčovou otázkou je, zdali tyto vzorky z Apolla reprezentují majoritní podmínky uvnitř lunárního pláště anebo jde naopak o výjimky z pravidla jinak suchého vnitřku Měsíce," řekl Milliken.

Všude po povrchu Měsíce

Ve snaze najít odpověď se jeho tým zaměřil na mineralogické mapy ze zmíněné indické sondy Chandrayaan-1. Společně s daty z povrchových misí programu Apollo a dalších údajů se jim podařilo sestavit mapu pyroklastických materiálů vyvržených z lunárního nitra, z níž vyplývá, že Měsíc je vulkanickou horninou doslova posetý.

To naznačuje, že vzorek nerostu ukrývající vodu přivezený programem Apollo statisticky vzato nemohl být unikátní výjimkou. Jinými slovy, voda je ve formě ledu uvnitř vulkanických hornin rozprostřena po celém povrchu Měsíce.

Podobnou míru vody skryté uvnitř minerálů máme i v plášti na Zemi – odhaduje se přitom, že její množství překonává všechny oceány na našem povrchu. "Pokud by nebyla tam dole, všichni bychom se nacházeli pod vodou," řekl tehdy ke zjištění rozsáhlých zásob vody po našima nohama Steve Jacobsen ze Severozápadní univerzity v Evanstonu v americkém státě Illinois, "jedná se zřejmě o největší zásobárnu vody na Zemi."

Lunární voda bude zřejmě dílem stejných procesů, zvláště uvážíme-li pravděpodobný společný původ obou našich těles.

Je, nebo není ve vzorku voda?

To však platí jenom za předpokladu, že pravdu měly starší studie vzorků Apolla. Jenom pár týdnů po Millikenovi totiž právě ty zpochybnila práce geochemika Jamese Daye z Kalifornské univerzity v San Diegu. Ta si posvítila na vzorek "Rusty Rock" 66095 přivezený posádkou Apolla 16 a došla k závěru, že v porovnání s dřívějšími analýzami se v něm voda v skutečnosti nenachází.  

Pro definitivní potvrzení či vyvrácení protichůdných závěrů by samozřejmě bylo nutné vyslat robotickou misi, odebrat více náhodných vzorků a poté je podrobně analyzovat.

Studie z Brownu sice stojí na dobrých argumentech, navíc byly vodní molekuly v minulosti zjištěny i nad běžným lunárním povrchem. Dayeova práce je však zase lépe slučitelná s nynějšími tezemi kolem vzniku Měsíce.

Millikenova studie ostatně vůbec neřeší, odkud odhalená voda pochází – ze vzorku z Apolla víme, že vznikl v období před 100 miliony let, tedy geologicky vcelku nedávno. Měsíc byl tehdy ještě vulkanicky aktivním tělesem, lze se tedy domnívat, že hluboko pod povrchem mohou vodní úložiště přetrvávat. 

Moře pod povrchem jsou běžná

Faktem je, že přítomnost vody pod povrchem kosmických těles je zřejmě spíše pravidlem nežli výjimkou. Jenom loni pozorování potvrdila přítomnost vody na měsíci Europa a Enceladus, měření naznačují i existenci minulých či současných podpovrchových vodních rezervoárů na měsíci Dione, na planetce Ceres či na vzdáleném Plutu.

U všech krom Ceresu by přitom voda mohla dodnes existovat i v tekuté formě. Skutečnost, že podpovrchová moře začínají být vcelku často viděným fenoménem, by mohla naznačovat, že voda ukrytá do hornin by tak mohla být vlastní i naší nejbližší oběžnici. 

Obě studie nakonec v přímém rozporu nejsou, každá totiž zkoumá něco trochu jiného s použitím odlišných metod. Vyřešení tajemství, jak je tomu s vodou na Měsíci doopravdy, však bude muset zřejmě počkat na příští pilotovanou misi na povrch Měsíce či na automatický odběr většího množství vzorků půdy.