Problémy s pěstováním banánovníku, jednoděložné byliny z rodu Musa, jsou notoricky známé. Původ naprosté většiny jedlých odrůd můžeme vystopovat do jihovýchodní Asie. Jejich společným předkem byl kříženec druhů Musa acuminata a Musa balbisiana. V něm se spojilo hned několik žádoucích vlastností – neobsahoval semínka a byl tudíž sterilní, zároveň jej ale bylo možné množit pomocí oddenků.

Vlivem následného šlechtění se rozrůznil do desítek dnes pěstovaných odrůd. Na rozdíl od uniformních banánů, které nalezneme na pultech našich obchodů, se tropické odrůdy oblíbeného ovoce liší tvarem, barvou i chutí. Některé jsou mnohem sladší než "naše" banány, zatímco další obsahují vysoké dávky škrobu a domorodcům slouží na způsob našich brambor.

Čistě pro místní využití se spotřebuje až 85 procent všech banánů. Nás ovšem zajímá hlavně ten zbytek, tedy banány určené na vývoz. Ač se to zdá skoro k neuvěření, pro mezinárodní obchod se využívá prakticky bez výjimky jediný klon banánovníku – odrůda Cavendish. Tento klon se také už dávno nemnoží pomocí oddenků. Pěstuje se v laboratořích, a to z tkáňových kultur ideálně vyživovaných buněk.

Pohled do temných kapitol šlechtitelství odhaluje, že nejde o první takto masově využívanou odrůdu. Koncem 19. století kraloval obchodu s banány klon Gros Michel. Mimochodem, podle pamětníků odrůda sladší a chutnější než Cavendish. Na přelomu století ho však ve střední Americe napadla plíseň Fusarium oxysporum. Nepohlavní monokultury se plísni nedokázaly účinně bránit – šlo v podstatě o jediného jedince se stejnou slabinou v obranyschopnosti.

"Panamské nemoci" brzy padly za oběť téměř všechny plantáže. Nepomáhaly ani nejdrastičtější chemické postřiky. Půda byla navíc zamořena sporami houby, takže nestačilo počkat a banánovníky zasít znovu. Pěstování odrůdy Gros Michael se v průběhu 60. let zcela zhroutilo a bylo třeba hledat náhradu. V několika sklenících naštěstí rostlo pár jedinců odrůdy Cavendish – chutného, hospodářsky celkem výhodného a hlavně k plísni odolného klonu…

Podle všeho se ale dnes historie opakuje. Už na konci 60. let vypukla na Tchaj-wanu "panamská nemoc" také u odrůdy Cavendish. Během dalších desetiletí se i přes přísná opatření rozšířila do Číny, Indonésie, Malajsie, Austrálie a na Filipíny. V roce 2013 byla zdokumentována ve Středomoří a nejnovější hlášení dávají tušit, že se možná vyskytuje už i v Africe.

Moderní molekulárně biologické metody odhalily, že jde o jiný, neméně ničivý, kmen plísně Fusarium oxysporum. Podle nich se na světě vyskytuje 24 linií této plísně, které čistě podle toho, jaké klony banánů napadají, můžeme rozdělit do tří velkých skupin. Naštěstí je s pomocí moderních metod můžeme snadněji identifikovat a účinněji tak bránit jejich šíření. Snad nám pomohou vyvinout i účinné metody boje proti nebezpečné houbě.

Historie nás však učí, že nepohlavní monokultury nakonec téměř vždy padnou za oběť svým patogenům. Na rozdíl od 60. let se teď ale ve sklenících nenacházejí žádné srovnatelně kvalitní a přitom odolné klony banánů, které by Cavendish mohly nahradit. Šlechtění nových odrůd navíc zatím vždy skončilo ve slepé uličce. Můžeme tak jen doufat, že nám nové metody pomohou i v tomto ohledu…