Když do Evropy přicházeli v migračních vlnách naši předci (Homo sapiens sapiens), nacházeli ve zdejších končinách druh uzpůsobený lépe drsným podmínkám – neandrtálce ((Homo neanderthalensis).

Pro Homo sapiens sapiens to mohlo být z psychického hlediska složité setkání. Větší, silnější, pro tehdejší Evropu optimálně vyvinutí neandrtálci byli silným konkurentem.

Tenkrát v paleolitu

Soužití obou druhů bylo komplikované. Roztroušené archeologické nálezy naznačují, že mezi sebou bojovaly. Z genových databází ale také víme, že příslušníci obou druhů se také občas pářily.

Neandrtálci, jejichž geny v jsou v genech Evropanů zastoupeny jedním až dvěma procenty, záhadně zmizeli zhruba před 40 000 lety. Zčásti vymřeli, zčásti je absorbovala poulace Homo sapiens sapiens.

Dříve byl zánik neandrtálců vykládán i jako důsledek bojů s našimi předky. Jenže ti se s mohutnými neandrtálci nemohli poměřovat.

Faktor, který za koncem neandrtálců stojí, zmiňuje nová studie Krise Vaesena z univerzity v nizozemském Eindhovenu. Její autoři pomocí počítačových modelů a na základě archeologických i genetických dat simulovala další vývoj neandrtálské populace.

Vědci prováděli simulace různých vzorků neandrtálských komunit od 50 do 5000 jedinců. Zaměřili se při tom na problémy plynoucí z genetických poruch při plození potomstva mezi příbuznými, na demografické fluktuace odvíjející se od porodnosti, kojenecké úmrtnosti, poměru mezi pohlavími či nástrahy tehdejšího života.

zdroj: YouTube

Z dat vyplývá, že neandrtálská populace by se zhroutila i bez lidského přičinění během 10 tisíc let od počátku simulace. Na vině by byly zejména převládající malé neandertálské kmeny, které byly náchylnější na genetické poruchy.

Z analýzy genomu neandrtálské ženy, kterou provedli experti z Kalifornské univerzity v Berkeley už dříve vyplynulo, že neandrtálci si nedělali starosti s incestem. Rodiče ženy byli buď poloviční sourozenci, kteří sdíleli stejnou matku, nebo strýc neteř či teta a synovec, případně prarodič a vnouče.

Neandrtálci žijí v nás

Uvážíme-li, že neandrtálská populace v globálním celku se pohybovala v řádu tisíců (od pěti tisíc do sedmdesáti tisíc), simulace odpovídá tomu, co o neandertálcích zjistila archeologie. Vaesenova studie nicméně nezbavuje naše předky zcela zodpovědnosti za vyhubení neandrtálců.

Lidé stále mohli přispět ke konci éry neandrtálců, byť by neandrtálci zřejmě dříve či později vyhynuli, anebo by se museli evolučním tlakem transformovat v jiný druh.

Víme také, že chladná perioda, která neandrtálcům vyhovovala, v posledních desítkách tisíc let ustupovala, až se proměnila v nám příznivé podmínky na přelomu paleolitu a neolitu.

Ačkoli se tak křížení neandrtálců s lidmi zřejmě spolupodepsalo i na jisté další míře genetických poruch, v součtu podobné vztahy umožnily genofondu neandrtálců přežít vlastně až do dnešních dnů – uvnitř našeho vlastního genomu.