Eezemský interglaciál je obvykle považován za potenciálně pozitivnější (teplotně i jinak) periodu někdejších dějin Homo sapiens. Jednalo se o dobu meziledovou před 126 až 115 tisíci lety, během níž průměrná globální teplota stoupla, led odešel pryč a například populace neandrtálců samotná doznala později značného rozpuku. Odhaduje se, že teploty byly tehdy dokonce vyšší než dnes.

Život na samotném přelomu předešlého chladného období a teplého eemského interglaciálu však nejprve nebyl žádné peříčko. Jak odcházela zima, skupiny neandrtálců navyklé na specifický způsob života - a související pohyb zvěře krajinou - najednou čelily nutnosti přizpůsobit své zvyky nové situaci. Zvěř navyklá na chladnější počasí migrovala pryč a na jejím místě se objevovala zvěř nová, s níž lovci neměli zkušenosti a neznali její trasy. Výsledkem byl pravděpodobně nedostatek živin, který vedl k předpokládanému konci...

Defleur a Desclaux tak usuzují ze studia sedimentů v archeologickém nalezišti Baume Moula-Guercy, jeskyně poblíž vesnice Soyons v jihovýchodní Francii. Kosti mrtvých neandrtálců zde byly objeveny již v 90. letech. Tušilo se i to, že se tu prováděl kanibalismus. Až nyní se však zdá, že neandrtálce k němu donutil právě disruptivní příchod eemského interglaciálu.

Nejméně šest neandertálců nalezených v jeskyni (dva dospělí, dva mladiství a dvě děti) byly podle nového rozboru právě oběťmi takového kanibalismu. Svědčí o tom řezné stopy z kamenných nástrojů a známky přeseknutí těla a končetin. Kosti rovněž vykazují znaky žvýkání, které mohly být vytvořeny neandrtálskými zuby. Archeologických nalezišť z eemského interglaciálu je poskromnu, studie ale usuzuje, že právě to může být pointou ukazující na tragický počátek periody. Evropská množina neandrtálců pravděpodobně vlivem hladu sáhla ke kanibalismu, a populace napříč kontinentem zkolabovala. Alespoň na nějaký čas.

Jeskyně Baume Moula-Guercy samozřejmě dává archeologům jenom limitovaný náhled na svou éru, extrapolaci na kontinentální úroveň proto berte čistě jako navazující hypotézu. Nebylo by to však poprvé, kdy je kanibalismus jakousi poslední spásou hladovějících.

Zvíře zvířeti vlkem

Lidožroutství je nakonec poměrně dobře zdokumentované i u modernějších lidí, a to nejenom v prehistorických časech, ale i v těch nedávných. Říká se, že každou společnost od chaosu dělí jenom tři chody - mohlo by se však dodat, že od kanibalismu ji dělí asi tak o jeden, dva chody víc. Kanibalismus je častým projevem během společenského kolapsu a hladomorů, tedy jinými slovy, během hluboké krize. Změna prostředí, které byli vystaveni neandrtálci v aktuální práci, byla tímtéž v dávnějším zasazení.

Nakonec, pojídání svého vlastního druhu není nic netypického ani v přírodě. Ba naopak! Poměrně častý kanibalismus byl zaznamenán u stovek druhů a s gustem se mu oddávají hlavně vodní živočichové. Evolučně a biologicky vzato však ani kanibalismus není bezproblémový zdroj potravy. Když pomineme zjevné společenské důvody, proč nelze lidožroutství jako dominantní stravu doporučit vyspělé civilizaci, i v přírodě se častí konzumenti svých vlastní bří vystavují vyššímu riziku poranění a infekce.

První problém vychází z toho, že si zástupce druhu musí ulovit svého vlastního kolegu - jak ale naznačuje princip potravního řetězce, výhodnější bývá lovit živočichy slabší a méně uzpůsobené k boji, než jsem já sám. Tedy spíše živočichy jiného druhu.

Ze stejných důvodů může kanibalismus souviset i s vyšším rizikem parazitické nákazy. Zatímco viry a bakterie se častokrát napříč různými druhy nepřenášejí, popřípadě jsou eliminovány trávícím procesem, totéž neplatí nutně v případě parazitů. Nejde úplně o typický příklad přenosu choroby, ale dochází k ní - příkladem za všechny budiž neslavná "nemoc šílených krav".

Kanibalismus je tak logicky považován především za vhodný zdroj nutričních hodnot v prostředí s omezenými živinami - kdy s sebou nese i výhodu v podobě eliminace potenciálního ohrožení od jiných podobně postižených zástupců druhu. V okamžiku, kdy ale potravy přibývá, kanibalismus typicky ztrácí význam.

Studie byla publikována v Journal of Archaeological Science.