Pokud se na chvíli oprostíme od morálky a etiky, jaký praktický smysl má pečovat o nemocné? Čas od času se objevují názory, obvykle od lidí s nepřesným chápáním evoluce, podle nichž by bylo rozumnější omezenou péčí o nemocné "vyčistit genofond", a dát tak společnosti dlouhodobou výhodu díky "přežití nejsilnějších".

Je ale podobná chladná pragmatika skutečně tak pragmatická? Otázky na smysl zdravotnictví úzce souvisejí s tím, jak jsme zdravotnictví vlastně kdysi dávno vyvinuli. Hrály při tom první housle spíše praktické důvody, anebo naopak iracionální rozvoj soucitu, který přežití spíše komplikoval?

Antropologický tým University of York pod vedením archeoložky Penny Spikinsové při hledání odpovědi přistoupil k našim moderním příbuzným neandrtálcům, kteří zmizeli z mapy světa teprve poměrně nedávno. Respektive se částečně spojili s naším druhem.

Tým prozkoumával víc než 30 kosterních pozůstatků neandrtálců žijících před desítkami tisíc let. Vzorky obsahovaly případy zjevného výrazného zranění, ale zároveň i přežití a zahojení - ukázkovým příkladem může být mnohačetná zlomenina, která však následně znovu srostla. Takový scénář indikuje jak prvotní zdravotní krizi daného pračlověka, tak i následný klid na léčbu.

Nejspíše nepřekvapí, že z údajů pro prehistorické primáty vyplynula značná zdravotní rizika. "Neandrtálci čelili během svého života mnoha hrozbám, zejména od velkých a nebezpečných zvířat," sdělila k závěrům Spikinsová, "V dnešní populární kultuře však mají neandrtálci tak silný a drsný obraz, že jsme vlastně doposud příliš neuvažovali nad jejich slabostmi."

Obecně platí, že 80 procent nalezených kosterních pozůstatků ukazuje zraněné utrpěné během života - pokud by zranění bylo příčinou smrti, na zahojení kostí by již nedošlo. Odhalit tedy stopy přežité nehody není příliš složité. 

Ve dvou se to lépe rodí

Z jiných archeologických důkazů navíc víme, že neandrtálci žili v poměrně malých skupinách, ve kterých byla ztráta každého života nejspíše zásadním problémem. Část identifikovaných zranění si mohly oběti vyléčit teoreticky samy jen s pomocí základní, tehdy dostupné medicíny, část však byla komplexnější a zraněný se při ní musel spolehnout na péči okolí. To naznačuje přítomnost kolektivní zdravotní péče na úrovni skupiny.

Samostatnou kapitolou je pak téma porodů. Neandrtálci měli podobný tvar pánve a hlavy novorozenců jako lidé. Je proto pravděpodobné, že stejně jako u nás byly ženy odkázány na porodní asistenci tehdejší verze "porodních báb". Bez této funkce by byly nejspíše ztráty způsobené kojeneckou úmrtností (a úmrtností rodiček) příliš vysoké, než aby byla tlupa vůbec schopná krátkodobého přežití.

"Když jsme se podívali na denní rizika související s lovem a hledáním potravy, stejně jako s porody, není překvapivé, že si neandrtálci vyvinuli praktiky ke zlepšení zdravotního stavu a redukci dětské úmrtnosti," sdělila Spikinsová, "Můžeme tak pozorovat zdravotní péči jako výrazný evoluční vzorec nahrávající spolupráci. Tedy vedle společného lovu, obstarávání potravy a výchovy. Můžeme tak pozorovat důvody toho, proč poskytnutí zdravotní péče potřebným tvoří výraznou součást i lidské společnosti."

V součtu tak platí, že vyvinutí zdravotnictví bylo u neandrtálců - a nejspíše i u našeho druhu - jakousi strategickou výhodou oproti jiným druhům. Mohlo dokonce jít o jednu ze zásadních předností, díky nimž se kolektivně spolupracující druhy dočkaly dalšího vývoje a vzniku vyšších správních celků oproti druhům, které jsou spíše samotářské.

Neandrtálci sami nakonec samozřejmě svůj evoluční závod více méně prohráli – přinejlepším lze přítomnost jejich genů v našem DNA vnímat jako spojení obou druhů. Jenom zdravotní péče o zraněné a rodící ženy tedy nestačila. Na druhou stranu, snižování mortality zcela objektivně zlepšilo jejich šance v dalším přežití.

V důsledku tak závěry naznačují, že morální důvody lékařské péče byly v zásadě až druhé v závěsu za její praktičností.

Studie byla publikována v Quaternary Science Reviews.