Podle tradičních názorů dělá člověka člověkem rozbujelá schopnost symbolického myšlení či řeči, jeho kumulativní kultura spojená s využíváním nástrojů či tendence formovat složitě propojené sociální skupiny. Některé z těchto rysů nalezneme také u nejbližších příbuzných moderního člověka, případně u několika vzdálenějších linií – například kytovců nebo papoušků.

Ve všech těchto případech se sice jedná o "slabý odvar" lidských kognitivních schopností, i tak je ale pomyslná hranice mezi člověkem a subhumánními zvířaty povážlivě rozostřená. Zvlášť když vezmeme v potaz vymřelé lidské příbuzné z rodu Homo, se kterými se naši předci dokonce dlouhou dobu křížili a kteří rovněž využívali sofistikované nástroje, rozdělávali oheň, vládli přinejmenším jednoduchým jazykem a v některých případech oplývali také kulturou.

Přizpůsobit jako nová ekologická vlastnost

S novým nápadem, co by mohlo moderní lidi odlišovat od všech ostatních savců, nedávno přišla německo-americká dvojce antropologů. Druh Homo sapiens se podle ní od všech ostatních čtvrtohorních savců liší tím, že není ani ekologickým specialistou, ani generalistou. Jinými slovy, nepodobá se pandě velké, která obývá jen bambusové lesy a živí se takřka výhradně bambusem. Není ale ani jako potkan, který dokáže stejným stylem přežít takřka všude, od tropických ostrovů až po stoky velkoměst.

Člověk podle výzkumníků ustanovil úplně novou ekologickou strategii. Náš druh si jako celek uchovává mimořádnou přizpůsobivost, jednotlivé populace se ale dokáží hluboce přizpůsobit i velmi extrémním podmínkám prostředí. Díky tomu mohli naši předkové obsadit tak různorodá prostředí, jako jsou náhorní plošiny, tropické deštné lesy, pouště či polární pustiny.

První příslušníci rodu Homo opustili Afriku, která je kolébkou celého našeho rodu, před asi 1,8 milionu let. Jejich další evoluční historie byla nadmíru spletitá. Ve výsledku nicméně člověk vzpřímený, neandrtálci, denisované a různé jejich odvozené linie osídlili rozsáhlé oblasti Starého světa.

Důkladný výzkum nicméně ukázal, že expanze raných lidí úzce souvisela s rozšiřováním otevřených prostředí, od savan s roztroušenými stromy, přes lesostepi až po částečně zalesněné říční břehy. Plocha těchto prostředí se zvětšila v několika pulzech, při kterých se dávní lidé rozšířili za hranice Afriky. Ranní lidé tak nejspíše neosídlovali "nová" prostředí, ale ve stylu ostatních savců pouze sledovali prostředí podobná těm, ve kterých se vyvinuli.

To na první pohled příliš nesouhlasí s jinými propagovanými názory, například tím, že neandrtálci představovali lidskou linii úzce specializovanou na lov velkých savců v drsném chladném prostředí severní Eurasie. Podle nové studie ale tento sdílený předpoklad "plave na vodě". Když vědci srovnali dostupné doklady o ekologii neandrtálců, vyšlo jim, že tito lidé nepreferovali k životu ledové pláně nebo nehostinné stepi, ale otevřené krajiny s občasnými lesy. Více než mamuty také preferovali ve svém jídelníčku ryby, vodní bezobratlé, malé savce a rostliny.

Na rozdíl od dřívějších názorů tak nemuseli být nijak zvlášť přizpůsobeni "drsnému severu", což ostatně značí i fakt, že moderní lidé obývají daleko extrémnější zeměpisné šířky než dávní neandrtálci. Podobně neprůkazné jsou i důkazy o specializaci některých linií člověka vzpřímeného či "hobitů" z ostrova Flores na tropické deštné lesy. Podle všech dokladů je pravděpodobnější, že tito zástupci rodu Homo obývali řídce zalesněné břehy řek a jezer, případně mozaikovitou krajinu luk a lesů. Při tom sledovali rozšíření své oblíbené lovné zvěře.

I do pouští a tropů

Rozšíření moderních lidí proběhlo v kontrastu s dřívější expanzí zcela jinak. Už před svým odchodem z Afriky, tedy před asi 200 až 300 tisíci lety, působili zástupci druhu Homo sapiens z ekologického hlediska značně "deviantně". Na rozdíl od ostatních zástupců rodu "vystrkovali růžky" ze savan a řídkých lesních porostů také do pouští a polopouští, tropických lesů a na poměrně chladné náhorní plošiny.

Dokladů máme z tohoto období lidské evoluce jen pomálu, můžeme se ale oprávněně domnívat, že se naši předkové těmto prostředím v rámci své kultury a technických výdobytků do jisté míry přizpůsobovali.

Při své expanzi z afrického kontinentu, která pomalu odstartovala zhruba před 200 tisíci let, moderní lidé stále přednostně sledovali savany, lesostepi, otevřené krajiny lesů a luk, říční břehy a mořská pobřeží. Preference pro tato prostředí nám ostatně zůstala dodnes.

Různé evolučně-psychologické studie ukazují, že i dnes lidé z nejrůznějších kultur stále pokládají za nejpříjemnější pohled na řídce zalesněné travnaté krajiny s občasnou vodní plochou. Výmluvně to ostatně dokládá i obliba anglických parků, které jsou jakousi idealizovanou variantou této "rajské krajiny".

Naši předci se tímto stylem dostali až do Austrálie. Na druhou stranu už ale při této své cestě před celými desítkami tisíc let moderní lidí pomalu přicházeli také do pouští, hustých lesů, hor a severských pustin. Ve všech těchto prostředích nalezneme známky dávné lidské přítomnosti. Až donedávna přitom převládal názor, že se lidé na život v takto extrémních a pro náš druh nepřirozených podmínkách specializovali teprve v průběhu posledních deseti milénií.

Specializace na extrémní podmínky

Specializace na extrémní podmínky přitom probíhala jak v genetické a fyziologické rovině (nedávno jsme například na Neddu psali o "mořských nomádech", kteří dokáží strávit pod vodou více než deset minut), tak i v rovině kulturní a technické.

V pouštích či lesích nebo na otevřených severských pláních museli lidé vyvinout nové techniky lovu i dorozumívání, nové ošacení, zbraně a nástroje, vhodné varianty společenského uspořádání a mnoho dalšího. Nejednalo se přitom o nic triviálního.

Nová technika štípání pazourku je jedna věc, posun od párového manželství k mnohoženství nebo jiným variantám uspořádání rodiny nicméně představuje v rámci jednoho druhu věc takřka nevídanou. Změny byly možné díky kumulativní kultuře a intenzivní spolupráci mezi příbuznými i nepříbuznými jedinci. Zcela jistě k nim ale přispěla i lidská kognitivní pružnost a další faktory.

S pomocí těchto schopností obsadili moderní lidé všechna myslitelná prostředí na Zemi, specializovali se na ně a doslova tak vyšachovali všechny své méně přizpůsobivé příbuzné. Ti pod tlakem moderního člověka a s ústupem svých preferovaných prostředí pomalu vymřeli.

Sečteno a podtrženo, moderní lidé se z ekologického hlediska vymykají všem ostatním organismům. Stále představují jeden volně křižitelný druh, jejich konkrétní populace se ale s pomocí vlastního důvtipu specializovaly i na velmi extrémní a velice různorodá prostředí. Tím jsme se do značné míry stali pány vlastní evoluce.

Stejná schopnost nám možná umožnila vymanit se z divoké přírody a pomalu si zkonstruovat své vlastní prostředí měst, technických výdobytků a virtuálního prostoru. Naši vymřelí příbuzní se nám v mnoha ohledech blížili a co do mozkové kapacity nás možná i převyšovali. Konečný triumf Homo sapiens ale patrně tkvěl v jeho schopnosti flexibilně se přizpůsobit takřka jakýmkoli podmínkám na naší planetě.