Mraky fungují nejen jako slunečník Země, ale i jako její peřina. V prvním případě planetu ochlazují, ve druhém ji zahřívají. Co v budoucnu převládne?

Výbušný klimatický koktejl

Vědci se snaží spočítat, kolik uhlíku si ještě můžeme dovolit vypustit do ovzduší, abychom nepřekročili únosnou mez oteplení. Mají s tím potíž. Mimo jiné proto, že netuší, jak se zachovají mraky.

Mraky jsou v takové kalkulaci důležité. Dokážou odrážet sluneční paprsky zpět do vesmíru, a tak bránit ohřívání planety, což je patrné zejména v létě. Současně však brání odraženému infračervenému záření z unikat z atmosféry, což zase můžeme pozorovat za zimních nocí. V takovém případě zabraňují Zemi chladnout.

Výše plovoucí mraky dokážou držet teplo na zemském povrchu, ty níže položené zase umí povrch ochladit. Změny klimatu přitom vyvolávají změny v zastoupení jednotlivých druhů oblačnosti.

Vědci z prestižní anglické univerzity Imperial College se pokusili předpovědět, jakým směrem se změny ve struktuře mraků budou ubírat. Zjištění jejich studie publikované ve vědeckém žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) není povzbudivé. Můžeme ho přirovnat k dalšímu kamínku do mozaiky špatných zpráv o klimatu, které jsme se letos dozvěděli. Patří k nim zejména dvě následující informace:

- Z měření teplot a nové analýzy klimatických trendů Světové meteorologické organizace vyplynulo, že Země může překročit klimatický bod zvratu, za který je pokládána teplota o 1,5 stupně Celsia vyšší proti předprůmyslové éře (do roku 1750), už během příštích pěti let.

- Observatoř na havajské sopce Mauna Loa naměřila v květnu nejvyšší měsíční průměr atmosférického CO₂ od doby, kdy se tam začala jeho koncentrace měřit. To bylo před 63 lety. Nové maximum je 419,13 ppm (částeček CO₂ na milion částeček vzduchu). Když v havajské observatoři začali v roce 1958 sledovat složení atmosféry, bylo v ovzduší 315 ppm CO₂.

Pokud k těmto varovným signálům přidáme novou studii Imperial College, dostaneme výbušný klimatický koktejl.

Dvě a půl procenta naděje

Vědci z věhlasné univerzity vyvinuli pomocí umělé inteligence algoritmus, který vyhodnocuje vztah mezi daty ze satelitního mapování mraků, teplotami, vlhkostí a směry větrů. Z toho potom dostali předpověď, jak se mraky změní v závislosti na změně klimatu.

Vyplynulo z ní, že níže položených hustých mračen nad oblastmi blíže rovníku ubude s postupujícím oteplováním – bude tedy míň slunečníků. Výše položených řidších mraků ale přibude. Planeta tak dostane teplejší deku.

Proti takovému vývoji půjde nižší oblačnost ve vyšších zeměpisných šířkách, zvlášť kolem Antarktidy. Avšak nezvrátí, ani nezastaví převahu mraků-peřin.

Počítač dospěl k závěru, že pravděpodobnost vývoje, při kterém mraky zesílí skleníkový efekt, je víc než 97,5 procenta.

Temná jistota

„Náš výzkum je zásadním krokem k tomu, abychom snížili nejistotu v projektování klimatu,“ píší vědci v úvodu své studie.

Nižší nejistota však znamená, že míříme k rychlejšímu nárůstu teplot.

V roce 2015 přijaly státy Pařížskou dohodu, která si klade cíl omezit globální oteplování na výrazně nižší hodnotu než 2,0 stupně Celsia ve srovnání s předindustriální úrovní. Za tuto hodnotu je obecně pokládáno 1,5 stupně.

Výsledky studie Imperial College naznačují, že tento cíl nejspíš zůstane jen zbožným přáním.