Části svých občanských svobod se lidé na Západě vzdávají i kvůli teroristické hrozbě, tajným službám umožňují přístup k záznamům o telefonních hovorech. No, a když to sníží kriminalitu, proč nerozmístit bezpečnostní kamery všude po městech?

Otázka, jaké zásahy do soukromí se ještě vyplatí a jaké jsou už "přes čáru", je složitá a definitivní odpověď na ni nenašli ani největší myslitelé historie.

Jisté je, že s rozvojem informačních technologií jsou podobné zásahy a jejich využití čím dál lehčí. Možná i na stránce s tímto článkem na vás "vyskočila" kontextová reklama založená na tom, o co jste se zajímali, nebo co jste sháněli na internetu v posledních dnech.

Není však třeba panikařit. Shromažďování osobních dat hlídají všechny vyspělé státy, přičemž pečlivě rozlišují mezi obsahem našich sdělení, například konkrétním zněním telefonních hovorů, a "metadaty", neboli údaji o naší činnosti, které zahrnují například to, komu, kdy a jak dlouho jsme volali.

Obsah sdělení zůstává téměř nedotknutelný a k jeho monitorování je potřeba například svolení soudu. Riziko zneužití je v tomto případě až příliš vysoké, nehledě na to, že by se s monitorováním hovorů do posledního puntíku smířil asi málokdo.

Využití metadat je ale daleko volnější, protože se všeobecně předpokládá, že nemají tak intimní charakter a z nich samotných lze jen těžko cokoli vyvozovat o konkrétních osobách.

To ovšem pomalu přestává platit. Skupina amerických informatiků dokázala, že z metadat o telefonních hovorech a SMS lze s pomocí volně dostupných a komerčních internetových databází zrekonstruovat překvapivé detaily o životě většiny lidí.

Tým pod vedením Jonathana Mayera nejprve připravil aplikaci pro chytré telefony, kterou si mohli stáhnout všichni zájemci o účast ve výzkumu. Poté, co byli účastníci důkladně obeznámeni s obsahem studie, začal prográmek shromažďovat údaje o tom, kdy, komu a jak dlouho volali, a také, kdy a komu posílali SMS. Když 823 účastníků natelefonovalo více než 250 tisíc hovorů a poslalo přes milion SMS, rozhodli se výzkumníci postoupit do další fáze.

Při monitorování telefonního provozu jsou většinou tajné služby omezeny počtem "přeskoků". Soustředí se na konkrétního podezřelého, osoby, kterým volal, lidi, kterým volaly tyto osoby, a tak dále. Nemohou ale monitorovat telefonní provoz v celé zemi. Například ve Spojených státech mají v současnosti povoleno sledovat osoby vzdálené maximálně dva přeskoky od podezřelého a data uchovávat nanejvýš 18 měsíců.

To se na první pohled zdá moudré, neboť lidé většinou komunikují s největší intenzitou v malých vysoce propojených skupinkách. Interakce s někým, kdo do lokální skupiny nepatří, jsou daleko vzácnější.

Jak ale výzkumníci zjistili, v pomyslné síti všech uskutečněných hovorů se nacházejí velké uzly, například linky technické podpory nebo teleshopingu, které spojují na dva skoky i jinak velmi vzdálené osoby. Omezení na dva přeskoky tak většinou postrádá smysl, protože umožňuje sledovat prakticky kohokoli. Pokud by ale byly podobné uzly vypuštěny, okruh jednoho sledování by se pohyboval okolo 25 tisíc lidí.

Telefonní čísla samotná mají také daleko od anonymity. Pro mobilní telefony sice neexistují Zlaté stránky, jenže my sami máme tendenci uvádět své číslo všude možně. Zhruba třetina všech volaných čísel byla bez problémů automaticky dohledatelná ve veřejných internetových databázích, například na Facebooku nebo mapách Googlu.

Když se do vyhledávání zapojili živí lidé, prohledali internet a zaplatili si přístup do nejjednodušší obchodní databáze v ceně zhruba 500 korun, nebylo těžké identifikovat více než čtyři pětiny všech volaných čísel.

Ke značné části volaných čísel nebylo také těžké dohledat adresy – šlo například o restaurace nebo obchody. Protože je většina míst, která navštěvujeme, blízko našeho domova, nebylo obtížné odhadnout alespoň domovské město většiny účastníků. Přesně ho bylo možné určit téměř u tří pětin účastníků studie. S přesností na 25 km se dalo odhadnout bydliště dokonce s 80procentní úspěšností.

Z frekvence a délky hovorů rovněž nebylo vůbec těžké určit partnery konkrétních účastníků, a to opět až s 80procentní přesností. To ale není všechno.

S pomocí podobných metod bylo rovněž možné odhadnout nejrůznější intimní informace o účastnících výzkumu – například jejich zdravotní potíže, zájmy, nebo náboženskou orientaci. Když si někdo volal s klinikou pro léčení neurologických chorob, několika neurology, specializovanou lékárnou a poradní linkou pro používání léku na roztroušenou sklerózu, nebylo těžké odhadnout jeho zdravotní obtíže.

Pokud by někdo shromažďoval data déle, nebyl by zřejmě větší problém podobným způsobem zmapovat život většiny z nás.

"Pouhá" telefonní metadata tak v sobě nesou ohromné bohatství informací o lidech, kteří telefony využívají. Nelze čekat, že s jinými typy metadat, například o využití internetu, to bude jiné. Na tento zdánlivě neškodný typ dat by se rozhodně měla přesunout větší pozornost, a to dříve, než se ukáže, že konkrétní obsah našich sdělení není pro dokonalou rekonstrukci našeho soukromí vlastně ani potřeba.