Archaeopteryx žil v oblasti dnešního Německa kdysi v pozdním období Jury před 150 miliony lety. Tehdy zdejší prostředí připomínalo spíše dnešní Indonésii – množina ostrovů koupajících se v tropickém moři poblíž rovníku byla pro praptáky jako dělaná.

V tom, jak moc si ve zdejších podmínkách archaeopteryx mohl užívat létání, však dodnes není jasno. Převažující práce naznačovaly, že nedovedl zvednout svá křídla nad úroveň zad, postrádal silné prsní svaly a jeho anatomie byla pro aktivní let poněkud nevhodná. A to ačkoliv disponoval peřím, které mu v letu mohlo podstatně pomoct. Využíval tedy tvor pojmenovaný "Staré křídlo" svých vlastních křídel jenom k plachtění, k němuž se nejprve potřeboval vyškrábat do korun stromů?

Nejnovější práce Dennise Voetena z francouzské European Synchrotron Radiation Facility, vytvořená ve spolupráci s českými vědci z Univerzity Palackého, se pokusila debatu rozseknout pomocí odlišného přístupu. Namísto hledání důvodů, proč archaeopteryx nemohl létat, se snažili detailní analýzou fosilií objevit důkazy, které pro let naopak svědčí.

Staré křídlo se protahuje

S pomocí extrémně detailních rentgenových snímků byl Voeten se svým týmem s to vytvořit komplexní skeny kostí, z nichž se sestávala křídla archaeopteryxe. Údaje posloužily k výpočtům odolnosti vůči namáhání při letu. Výpočty pak vědci srovnali s 55 moderními ptáky a dvěma druhy pterosaurů, které žily v éře archaeopteryxe.

Ukázalo se na nich, že archeopteryx měl oproti jiným předchůdcům ptáků nejlepší předpoklady pro let. Jeho konstituce byla podobná i některým moderním ptákům, kteří jsou schopni alespoň krátkého, vlastními silami poháněného letu bez rozběhu – především křepelkám a bažantům.

Přesný styl jeho letu je prozatím neznámý a bude se jím muset zabývat další výzkum, byl však ve své neohrabanosti zřejmě do značné míry odlišný od stylu dnešních ptáků. Výrazné prokrvení křídel navíc rovněž svědčí o rychlejším metabolismu archaeopteryxe podobnějšího opět spíše létajícím ptákům.

Dinosauři v nové barvě

Voeten nepředpokládá, že jeho práce debatu kolem létání archaeopteryxe uzavře, ani nic takového nezamýšlel. Považuje však výsledky za dílek skládačky evoluce letu – archeopteryx byl zřejmě s to skutečně několikrát "máchnout křídly", ačkoliv mu to nevydrželo nadlouho. Byla to jiná, v mnohém neohrabaná forma letu, která snad nepotřebovala řadu prvků, které evoluce ptákům dodala až později. Právě zde se však začala zřejmě psát historie ptáků.

Naše chápání dinosaurů se v posledních dvou desetiletích vůbec posunulo vstříc jejich barvitějšímu poznání. Mnohdy doslova.

V první řadě se dnes ukazuje, že nejen archaeopteryx, ale i řada dalších dinosaurů zřejmě měla peří. Dříve tento názor stál v minoritě a jistá shoda panovala jenom kolem toho, že by opeření mohli být snad někteří menší dinosauři. Dnes se ukazuje, že i sám slavný T. rex mohl mít opeřený ocas, ačkoliv jinak byl stále zřejmě pokryt šupinami.

Stejná média, která dinosaury pro veřejnost masově zpopularizovala (v poslední generaci především Spielbergův Jurský park), je zároveň vykreslovala mnohdy nesprávně. Problém rovněž pramenil z nedostatku důkazů. Peří se totiž prostřednictvím procesu fosilizace uchovává velmi špatně a nálezy opeřených dinosaurů jsou tak ještě unikátnější.

Debata nad opeřeností či neopeřeností dinosaurů zdaleka není ukončená, většina názorů se však momentálně přiklání minimálně k částečnému opeření mnoha druhů považovaných dříve za holé.

Ničemu nepomáhá ani nutkání vybírat jeden z obou extrémů - tedy přijmout za fakt buď opeřené dinosaury, nebo zcela holé dinosaury. Skutečnost totiž bude zřejmě stát kdesi mezi.

Nic není černobílé

Problém rozhodování mezi dvěma extrémy lze opět ukázat na T. rexovi. Loňská studie na počítačovém modelu ilustrovala, že T. rex mohl z povahy svého těla dosáhnout maximální rychlosti 20 km/h. To svědčilo o tom, že by měl problém chovat se jako predátor a živil se spíše mršinami. Jen pár dnů starý nález T. rexova zubu zaseknutého v ocasu býložravého dinosaura však naznačuje, že pravda o jeho stravovacích návycích bude zřejmě někde uprostřed. Kolos se mohl živit jak mršinami, tak i většími a pomalejšími dinosaury.

Mýtus poslední pak souvisí se samotným vyhynutím dinosaurů po kolizi s asteroidem před 65 miliony lety. Ačkoliv byla tato srážka planetárním kataklyzmatem a její důkazy lze najít jak v sedimentech, tak i v případě počátku evoluční dominance savců, dinosaury jako takové rozhodně ze scény neodklidila.

Způsobila sice jejich masové vymítání, malé druhy dinosaurů však přežily a vlivem nedostatku potravy se často dále zmenšovaly – jejich potomky dnes známe nejen jako plazy, ale především jako ptáky. Opeřené, barevné a zpívající tvory, které lze najít i na dvorku v ledajaké české vesnici ve formě slepic.

Lepší poznání tak pravěkým dinosaurům snad poněkud ubírá na děsivém apelu. Zároveň ale o to lépe dokládá, jak si organismy pochodeň evoluce doopravdy předávají.

Výsledky byly publikovány v časopise Nature.