Jelikož zemědělství člověk vynalezl teprve před nějakými deseti tisíci lety, tak se ještě se nestihl adaptovat na změnu stravování, kterou přineslo. Proto je třeba vypustit obiloviny, pečivo, těstoviny a další zdroje škrobu, stejně jako luštěniny, brambory, mléko a mléčné výrobky, většinu soli, cukr a moderní sladkosti.

Na pováženou je i alkohol, káva a další podobné nápoje. Správně bychom se měli stravovat jako naši předchůdci z dob lovců a sběračů – zaměřit se na libové maso a doplnit ho v menší míře rybami, ovocem a zeleninou, ořechy, vejci a houbami.

Háček je ovšem v tom, že představy o jídelníčku našich předků byly donedávna velmi děravé. A dnes se ukazuje, že byl daleko pestřejší, než by se mohlo zdát. Především zahrnoval i velkou složku škrobu – tedy toho strašáku, kterému se zastánci paleolitické diety snaží vyhnout.

Dříve se mělo jednoznačně za to, že zvětšení mozku spojené se zmenšením zubů a trávicí soustavy, jehož kořeny můžeme najít u člověka vzpřímeného před asi dvěma miliony let, jasně souviselo s přechodem na energeticky bohatou masitou stravu. Tu si naši předkové měli už před zhruba 1,6 milionem let upravovat na ohni.

Prostředí, které obývali, bylo ale zároveň velmi bohaté na zdroje rostlinného škrobu – nejrůznější kořeny a hlízy. Jejich masivnímu využití nasvědčuje hned několik důkazů.

Škrob je daleko lepší zásobárnou glukózy (zdroje energie nezbytného například pro mozek, svaly a zdárný průběh těhotenství či kojení) než živočišná strava. Z ní si musí naše tělo glukózu pracně vytvářet a ani tak není schopno tento výpadek zcela nahradit.

Etnika, která se dnes živí téměř výhradně živočišnou stravou (například Eskymáci), musí maso zkonzumovat dříve, než se rozloží zásoby glukózy ve formě glykogenu, nebo ho rychle zmrazit. I tak ale mohou mít problémy například s plodností.

Více než polovina jejich kalorického příjmu má navíc původ v tucích, takže libové maso zrovna nepreferují, a svou stravu doplňují mořskými řasami.

Ze škrobu lze také v porovnání s masem dostat daleko více živin při tepelném opracování. Proto nepřekvapí, že se počátky využití ohně nápadně shodují se zmnožením a rozrůzněním lidských genů pro amylázy, enzymy sloužící k trávení škrobu.

Teoreticky mohli naši předkové potřebné uhlovodíky získávat i z medu, ovoce či bobulí. První zdroj je ovšem příliš sezónní a v divokých bobulích či ovoci nalezneme tak málo cukrů, že sloužily spíše jako zdroj vitamínů.

Strava našich předků byla nejspíše velmi pestrá a v čase proměnlivá, přičemž až do vynálezu zemědělství zahrnovala kromě masa s velkým podílem tuku i škrobnaté kořeny, hlízy a divoké obiloviny, med, ovoce, bobule a další rostlinné produkty.

Nelze popřít, že mnoha příznivcům moderní "paleolitická" dieta vyhovuje. Od té opravdové se však podstatně odlišuje.

Moderní verze se podle všeho daleko více podobá stravě neandrtálců, kteří zejména v severních oblastech spoléhali téměř výhradně na maso. Přesnější by tedy možná bylo označení "neandrtálská dieta", které se ale nejspíš jen tak neuchytí.