Mikroorganismy byly na plášti Mezinárodní kosmické stanice umístěny již dříve. Německý pokus BIOMEX využívající vnější modul Expose-R2 vyvinutý Evropskou kosmickou agenturou ale šel při zkoumání odolnosti života v kosmu ještě o krok dále. BIOMEX totiž sestavil vzorky bakterií, řas, lišejníků a hub a nevystavil je podmínkám na naší oběžné dráze, ale podmínkám simulujícím podmínky na povrchu Marsu. Vzorky života pocházely z extrémních biomů na Zemi - odebrány byly z Arktidy, Antarktidy, vrcholků Alp či permafrostu Sibiře.

Umístěny byly po stovkách v kontejnerech s analogy marťanské půdy, to celé již mezi lety 2014 až 2016. Posléze byly vzorky dopraveny k analýze na Zemi. Aktuální studie však experiment definitivně vyhodnocuje. 

"Některé organismy vykazovaly obrovskou odolnost vůči kosmickému záření ve vesmíru," řekl astrobiolog Jean-Pierre Paul de Vera z Evropské kosmické agentury, "Mimo jiné jsme studovali archeu, což jsou jednobuněčné mikroorganismy, které na Zemi žijí už více než tři a půl miliardy let. Vyvinuly se ve slané mořské vodě. Jiné naše testované subjekty jsou jejich příbuzní jejich, kteří byli izolováni v arktickém permafrostu."

Studované organismy v součtu poměrně dobře přežily kosmické podmínky. To, jak dobře se jim dařilo, nám může napomoct i v hledání hypotetického života právě na Marsu. Pokud totiž jsme s to identifikovat "naše" mikroorganismy po podobném martýriu, měli bychom být také schopni totéž učinit jednou i s možnými mikroorganismy na Rudé planetě.

Odkud pramení panspermie?

O tom, že pozemské organismy mohou mít ve vesmíru pořádnou vytrvalost, víme už od roku 1969. Mise Apolla 12 tehdy prozkoumala sondu Surveyor 3, která před startem ze Země neprošla řádným vyčištěním od možných pozemských mikroorganismů. Ačkoliv byl Surveyor 3 na povrchu Měsíce po víc než dva roky, pozdější analýza na Zemi ukázala, že uvnitř pěny v modulu sondy přežila bakterie  Streptococcus mitis. Právě tato událost započala tradici dekontaminace sond před lety k tělesům, na nichž by mohl být přítomný cizí život.

Obavy jsou dvojí - zaprvé bychom mohli naším životem kontaminovat přirozené prostředí jiného biomu. V tomto ohledu hraje první housle etika. V praxi je ale větším bolehlavem skutečnost, že nalezení cizích forem života na jiném světě by bylo "falešně pozitivním" výsledkem při hledání "skutečného" mimozemského života. V tomto ohledu je přednější vědecká rigorizita.

Surveyor 3 na Měsíci | zdroj: NASA

Je však také možné, že mezi pozemským a kosmickým životem existuje do významné míry rovnítko. Již v minulosti bylo prokázáno, že hypotéza panspermie může být minimálně ve sluneční soustavě velmi dobře platná. Ať už jsou to meteority katapultované kosmickými impakty z jedné planety na druhou, nebo i mikročástice vymrštěné z atmosféry do kosmického prostoru, nebylo by překvapivé, kdybychom na Marsu jednou našli organismy s pozemským DNA, které by zde ovšem žily po miliardy let.

Na něco podobného ostatně upozorňuje nedávná studie postavená na fotografiích marťanských sond. V takovém scénáři by nejspíše nebylo možné říct, nakolik společný předek pozemského a marťanského života pochází ze Země, a nakolik z Marsu. Pokud by podobné geny obsahoval i hypotetický život jinde ve sluneční soustavě - či dokonce dále - bylo by to ještě zamotanější.

Tak daleko zatím samozřejmě astrobiologie není - i se studiemi, jako Expose-R2, se k podobným scénářům však pomalu blížíme.

Studie byla publikována v Astrobiology.