Zcela výjimečná by nemusela být ani evoluce jednoduchých organismů směrem k složitým inteligentním tvorům a jejich civilizacím. Těmto kulturám by v zásadě nemělo nic bránit, aby dříve či později nastoupily cestu k technickému pokroku, vyslaly do vesmíru své signály a odstartovaly ke hvězdám.

I kdyby se většina technických civilizací relativně rychle sama zlikvidovala – na mysl přicházejí zejména zbraně hromadného ničení, opomenout ale nemůžeme ani daleko "prostší" rizika, jako třeba smrtící patogeny schopné rychlého šíření v početných vnitřně propojených populacích – mělo by se jich souběžně rozvíjet tolik, abychom neustále zakopávali o známky jejich existence.

Jenže chyba lávky. Vesmír se nám jeví jako mrtvá tichá pustina bez sebemenších známek jiných inteligentních tvorů, než jsme my sami.

Fermiho paradox

Tento rozpor mezi značným potenciálem našeho kosmického okolí k rozvoji vesmírných civilizací a absencí sebemenších stop po takových bytostech, který jako první zdůraznil italský fyzik Enrico Fermi, vědci nazvali Fermiho paradoxem. Od poloviny 20. století se jej pokoušely vysvětlit stovky badatelů.

Někteří z nich argumentovali, že zdaleka ne všechny kamenné planety ve vhodné vzdálenosti od mateřské hvězdy mohou hostit třeba i jen velmi jednoduché životní formy. Další vědci zpochybnili zákonitost vzniku složitých či inteligentních organismů, o vyspělých civilizacích nemluvě. Vyloučit nelze ani možnost, že technické civilizace vlastním přičiněním velmi rychle zanikají, nebo že brzy dosáhnou takové úrovně, že o kontakt s méně rozvinutými "kolegy" zcela ztratí zájem.

Alternativně by Země mohla být jakousi rezervací či výzkumným centrem bytostí na daleko vyšším stupni rozvoje a opomenout samozřejmě nelze ani hypotézu, že vlastně žijeme v sofistikované počítačové simulaci. Zde už ale četná vědecká vysvětlení Fermiho paradoxu přecházejí v čistou science fiction.

Životadárné oceány pod povrchem měsíců

Zatím poslední z vědečtějších vysvětlení Fermiho paradoxu nedávno navrhnul na setkání divize planetárních věd americké astronomické společnosti planetolog Alan Stern. Tento americký vědec ve svém příspěvku shrnul dojem, který mezi astrobiologickou komunitou doutná už několik let. Čím dál jasněji se totiž ukazuje, že nejčastějšími místy pro vznik a rozvoj života nemusí být povrchy kamenných planet podobných Zemi, ale spíše podpovrchové oceány měsíců velkých plynných planet.

Dokonce i v naší Sluneční soustavě se značná část celkového objemu tekuté vody patrně nachází pod povrchem Europy, Ganymedu, Enceladu a dalších měsíců Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. Životodárná tekutina se zde v tekutém stavu udržuje spolupůsobením tepelné energie vyplývající z rozpadu radioaktivních prvků, gravitace mateřské planety, která neustále těleso měsíce deformuje, a důkladné izolace svrchní vrstvou ledu.

Stejné zdroje energie mohou přispívat i ke geologické aktivitě měsíčního tělesa, přičemž v některých případech nemůžeme vyloučit ani přítomnost hlubokomořských vývěrů horkých vod podobných pozemským "černým kuřákům", o kterých se uvažuje jako o jednom z možných míst vzniku života.

Přinejmenším občasné kapsy životodárné tekutiny se potom vytvářejí i pod povrchem dalších těles Sluneční soustavy včetně trpasličí planety Pluto. Oceány, které od vnějšího kosmu neodděluje mnohasetkilometrová vrstva atmosféry, ale několikakilometrová vrstva ledu a kamení, by tak mohly být nesrovnatelně častějším domovem života než planety jako Země.

Kde se toulají mimozemšťani?

Rozvoji života ve vnitřních oceánech měsíců navíc přispívá i řada dalších faktorů. Povrchová vrstva ledu oceán velmi efektivně chrání před výkyvy záření mateřské hvězdy, výbuchy supernov, dopady meteorů i možnými destruktivními výtrysky gama záření z vesmírného okolí. Podmínky pod povrchem zůstávají na rozdíl od povrchu kamenných planet dlouhodobě stabilní. Živí, složití a možná i inteligentní tvorové by se tak mohli rozvíjet v těchto podmínkách daleko častěji než na "klasických" planetách typu Země.

Život pod kilometry ledu by ale na druhou stranu mohl učinit místní obyvatele výrazně "autistickými". Zatímco lidé odnepaměti se zvědavostí pozorovali hvězdnou oblohu nad svými hlavami a uvažovali o podmínkách panujících mimo dosah Země, obyvatelé vnitřních oceánů by byli odkázáni na podobné podmínky panující v celém objemu svého prostředí a tvrdý neprostupný "strop" nad hlavou.

Zatímco pozemské radiové vysílání může zachytit prakticky kdokoli, komunikace takovýchto bytostí by před námi zůstala zcela skrytá. Nelze vyloučit ani možnost, že by obyvatelé vnitřních oceánů o existenci nějakého vnějšího prostředí ani neuvažovali.

Dokonce i kdyby jim zvědavost nedala, první fází jejich "vesmírného" programu by muselo být provrtání nadložního ledu, který může dosahovat i desítek až stovek kilometrů. Podobný projekt by byl nesmírně náročný, přičemž je třeba mít na mysli, že ani do řádově levnějšího "klasického" vesmírného programu se pozemské vlády zrovna nehrnou.

I pokud by v tomto snažení vnitrooceánské civilizace uspěly, musely by se vyrovnat s převratem jejich úvah o pozici v rámci kosmu a následně investovat do další expanze. Značný problém by přitom mohlo činit i jejich přizpůsobení vodnímu prostředí.

Sečteno a podtrženo, inteligentní tvorové nemusí být ve vesmíru zrovna vzácní. Nemůžeme ale vyloučit, že jen menšina z nich, mezi které se může počítat i lidstvo, má relativně lehký přístup do vesmírného prostoru. Velká část technických civilizací může svůj vznik, rozvoj, úpadek i zánik prožít pod těžko proniknutelnou klenbou ledu a kamenní bez toho, aby je vůbec napadlo, že existují i jiná tělesa a jiné bytosti, se kterými by mohly navázat kontakt.