Metoda vychází z využití poměrně silných, ale dnešními prostředky běžně sestrojitelných laserů, které budou vysílat přes obří dalekohledy do vesmíru velmi krátké optické nebo infračervené pulsy (půjde o několik set záblesků za sekundu). Musí se tak však dít určitým směrem, tedy k nějaké konkrétní blízké hvězdě, u níž předpokládáme planetu obývanou mimozemskými bytostmi.

Laserové pulsy totiž mohou krátkodobě v daném směru mnohonásobně převýšit velikost přirozených změn vyzařování Slunce nebo jiné mateřské hvězdy. Laserové světlo se navíc od běžného světla vyzařovaného žhavými objekty odlišuje svou vysokou čistotou, přesností a homogenitou (jde o tzv. koherentní záření). A toho by si už případná jiná civilizace, pozorující příslušné okolní hvězdy a jejich okolí včetně našeho Slunce, mohla všimnout.

Elektromagnetické vlny tedy nemusí být vždy tím nejvýhodnějším prostředkem k vysílání mezihvězdných zpráv, minimálně pokud jde o prvotní navázání komunikace. Jak by to mohlo vypadat v praxi?

I když původní obecná myšlenka laserové mezihvězdné komunikace pochází již z roku 1961 (autoři byli tehdy R. N. Schwartz and Charles Hard Townes, druhý muž byl přímo jedním z vynálezců laseru), nedávno astronomové James R. Clark a Kerri Cahoy z MIT navrhli konkrétní postup, který je ovšem zatím vysoce teoretický. Je také možné, že se v praxi nikdy neuskuteční, kvůli opatrnosti až strachu z možné existence potenciálně nepřátelských mimozemšťanů v našem galaktickém okolí.

Výkonný laser napojený na obří dalekohled

Laserový paprsek či spíše laserové blikání by muselo být vysíláno do vesmíru obrovským dalekohledem, nejlépe takovým, jaké jsou dnes teprve ve výstavbě. Průměr jejich zrcadel totiž činí ve dvou případech přes 30 metrů, což je podstatné.

Například právě budovaný evropský dalekohled European Extremely Large Telescope, který bude od roku 2024 pracovat v chilské vysokohorské poušti Atacama a bude mít průměr cca 39 metrů, by mohl vysílat do vesmíru infračervené pulsy, které by civilizace na porovnatelné technologické úrovni, jako je ta naše, mohla zpozorovat i ze značné vzdálenosti. Pokud by měl použitý laser špičkový výkon 2 megawatty a dalekohled průměr 30 metrů, signál by byl viditelný až na vzdálenost čtyř světelných let, tedy tedy např. u nejbližší hvězdy Proximy Centauri.

Pokud bude mít zařízení stejné parametry na úrovni 1 megawattu ale průměr 45 metrů, poloměr viditelnosti se zvětší na 40 světelných let. A při ideální kombinaci špičkového výkonu 2 megawattů a průměru zrcadla 45 metrů by byly signály viditelné dokonce až do vzdálenosti 20 tisíc světelných let. Podobné výkony mají současné vojenské lasery, vynášené letadly a sloužící k "sestřelování" letících balistických raket.

Problém je v tom, že největší současný astronomický dalekohled na světě, umístěný na Kanárských ostrovech (Gran Telescopio Canarias), má průměr zrcadla "jen" 10,4 metru.

Samozřejmě, že během vysílání takto mocných laserových pulsů by musel být vyloučen letecký provoz i průlety družic nad vysílací aparaturou, aby nedošlo k poškození lidského zraku nebo optické techniky. Nejlepší by ovšem bylo umístit podobné zařízení na odvrácenou stranu Měsíce. Nejenže zde nic nelétá, ale Měsíc navíc nemá atmosféru, která světelné paprsky oslabuje a rozptyluje. Možná však bude stačit umístit "mezihvězdné laserové blikátko" na vrchol několik kilometrů vysoké pozemské hory.

Už jsme civilizace laserem chytali

Na druhou stranu – ke zvýšení pravděpodobnosti přežití lidstva je mnohem lepší jen pasivně pozorovat případné známky či signály cizích civilizací a sami zůstat nezpozorováni. Nevíme totiž, jaká by byla civilizace, která by naši přítomnost zachytila.

Autorům předchozí metody také nešlo o to, zda je vysílání silných laserových pulsů do vesmíru dobrý nápad, ale jen o to, zda je to proveditelné. Tento systém směrované laserové komunikace by nám však mohl dobře posloužit i při spojení s našimi vlastními mezihvězdnými sondami, až je začneme vysílat. Jiní vědci dokonce navrhli způsob, jak pomocí jiného, a ještě silnějšího laserového systému naši planetu pro nevítané mimozemské zájemce nacházející se v určitém směru zamaskovat.

Naštěstí pro pasivní pozorování podobných laserových pulsů z hlubin vesmíru budeme potřebovat v principu mnohem menší dalekohled než pro jejich vysílání. Zde postačí dalekohled se zrcadlem o minimálním průměru už jeden metr. Již v roce 2006 rozběhli Paul Horowitz a Curtis Mead z Harvardské univerzity celooblohové hledání kódovaných optických signálů pomocí 1,8metrového zrcadlového dalekohledu nazvaného Optical SETI Telescope, v jehož ohnisku se nacházelo cca 1000 fotonásobičů (fotonásobič je citlivý detektor schopný zachytit i velmi slabé optické signály).

Cílem jejich hledání bylo postupné a opakované sledování celkem asi 100 milionů hvězd, z jejichž okolí by mohly případné technické civilizace naším směrem vysílat silné laserové impulsy, měřitelné touto supercitlivou aparaturou. Zatím ale vědci žádný pulsní optický nebo infračervený signál prokazatelně umělého původu nenašli. Všechny se ukázaly být produkty přírodních, tedy astronomických procesů. Podobná technologie však pro nás může být důležitá i ve chvíli, kdy budeme ve spektrech světla, které k nám přichází z atmosfér exoplanet, hledat chemické příznaky mimozemského života.