Při popisu pravěkých mužů a žen patrně každému vytane na mysli obraz urostlého muže, který v rukou třímá oštěp, a křehké ženy oblečené do kožešin s dítětem a košíkem na lesní plody.

Studie o roli žen ve společenstvích našich prapředků Woman the hunter: The physiological evidence (Žena lovec: Fyziologický důkaz), na kterou upozorňuje magazín IFL Science, tvrdí, že to je zkreslený obraz lidských dějin, který je ovlivněn genderovými stereotypy o rolích žen a mužů. Takové předpojaté myšlení by se dalo shrnout do této věty:

Muž vyráží na lov (= do práce), žena zůstává v jeskyni, stará se o děti a oheň (= o domácnost), opravuje kůže a uklízí jeskyni (= pere, luxuje a utírá prach) a čas od času odchází na krátkou dobu, aby nasbírala nějaké plody, bobule nebo byliny (= aby nakoupila v supermarketu).

Autorky zmíněné studie, antropoložky Cara Ocobocková a Sarah Lacyová, upozorňují, že tento „stereotyp“ se promítá do učebnic, literatury, filmů a je patrný také v přírodovědných muzeích.

Vědkyně snášejí fyziologické i archeologické argumenty pro podporu tvrzení, že prehistorické ženy se zabývaly lovem. Tvrdí, že k němu byly anatomicky a biologicky vhodnější než muži.

„Naše studie může mít hluboké důsledky pro pochopení genderových vzorců minulosti,“ píší ve studii zveřejněné v časopise American Anthropologist.

Rozhodovaly ženské hormony a kyčle

Proč se ale podle vědkyň ženy tak dobře hodily k lovu?

„Lov byl fyzicky náročná činnost, který trval dlouhou dobu. A z metabolického hlediska,“ vysvětluje v IFL Science Ocobocková, „je ženské tělo vhodnější pro vytrvalostní aktivity, které byly klíčové při raném lovu, kdy se zvířata musela vyčerpat, než je bylo možné usmrtit.“

Důležitou roli při lovu měly hrát estrogen a adiponektin. Tyto dva hormony se v ženských tělech nacházejí ve větším množství než u mužů. Pomáhají regulovat glukózu a tuk, což je klíčové pro výkon.

„Estrogen je zvláště důležitý, protože pomáhá regulovat metabolismus tím, že povzbuzuje tělo, aby využívalo uložený tuk na energii, než se přemění na sacharidy. To znamená, že si můžete udržet energii a oddálit únavu,“ říká Ocobocková a estrogen označuje za „neopěvovaného hrdinu života“.

Nejen hormony však byly pro lov podle vědkyň cenné. Důležité bylo také uspořádání ženského těla.

„S širší strukturou kyčlí jsou ženy jsou schopny otáčet boky, a prodlužovat tak kroky. Čím delší kroky můžete udělat, tím jsou metabolicky ‚levnější‘, méně vyčerpávají,“ tvrdí Ocobocková a dodává: „Když se podíváte na lidskou fyziologii tímto způsobem, můžete si představit ženy jako maratónské běžce a muže jako vzpěrače.“

Vědkyně ovšem ve studii opomíjejí prostý fakt, že muži na vytrvalostních běžeckých tratích dosahují lepších časů než ženy.

Důkazy v prehistorických hrobech

Ocobocková a Lacyová ve studii upozorňují také na archeologii. Existují archeologické důkazy o tom, že prehistorické ženy měly stejná zranění jako muži. Zjevně je utrpěly při lovu. Jsou to zranění hlavy a hrudníku po kopnutí zvířaty nebo zlomeniny a stopy po kousnutí.

Například v Peru byly nalezeny ženy z období pozdního Pleistocénu a raného Holocénu, tedy z období před 12 tisíci až 8 tisíci lety, pohřbené s loveckými zbraněmi.

Hrob pravěké lovkyně a sada předmětů, které v něm byly nalezeny - mezi nimi hroty oštěpů, kameny na drcení kostí, na řezání masa, na škrabání kůží a také okr na barvení kůže. | zdroj: Randy Haas/UC

Ve studii publikované v magazínu Science Advances vědci popisují analýzu 429 koster ze 107 tamních pohřebišť. Badatelé zjistili, že 27 koster patřilo lidem, kteří byli pohřbeni s nástroji pro lov vysoké zvěře.

Mezi nimi bylo 11 žen a 15 mužů. U jedné kostry se nepodařilo pohlaví učit. V toho vědci vyvozují, že ženy mohly tvořit i víc než třicet procent lovců.

V hrobech byly velké zbraně jako oštěpy, se kterými se nelovili hlodavci nebo ptáci, ale velká zvířata a vysoká zvěř. Například lamy vikuně.

„Ani v hluboké minulosti nevidíme žádný náznak, že by existovala přísná dělba práce podle pohlaví,“ říká Ocobocková.

A nakonec otázka, která při četbě studie napadne kdekoho: Jsou argumenty, které vědkyně předkládají, pevné, není to pouhý pokus přepsat historii?

Cara Ocobocková na ni odpovídá: „Ne, naše studie se nesnaží přepisovat historii. Snaží se napravit historii, ze které byly ženy vymazány.“