Lidé se snaží už tisíce let pochopit, jak jsou predátoři a kořist schopni existovat v rovnováze. Řecký učenec Hérodotos z Halikarnássu tuto otázku nastolil ve svém spise Historie, napsaném kolem roku 430 před naším letopočtem.

Když Charles Darwin v roce 1859 publikoval svou evoluční teorii v přelomové knize O původu druhů, čelil otázce: Proč se predátoři nevyvinou tak, aby sežrali všechnu svou kořist a pak sami vyhynuli?

Že by evoluce vytvořila „obezřetné predátory“, kteří dokážou šetřit svou kořist a hospodařit s ní?

Hypotéza obezřetného predátorství, kterou navrhl americký ekolog Lawrence Slobodkin, předpokládá, že predátoři se účinně – i když ne vědomě – omezují ve prospěch ostatních členů svého druhu a také budoucích generací.

Jak to ale může fungovat?

Matka příroda lovce usměrní

Nová studie, publikovaná v odborném žurnálu Ecology Letters, naznačuje, že nadměrnému lovu brání evoluční zákony, které řídí vztah mezi lovcem a kořistí. Příroda se vlastně sama stará o to, aby lovci nevyhubili svou kořist, a tak nakonec i sami sebe.

Vědci studovali chování perutýnů – ryby, jejichž přirozeným prostředím jsou vody Indického a Tichého oceánu. Některé jejich druhy se však rozmnožily také ve vodách Karibiku a Atlantiku. Patrně se tam dostaly z akvárií.

Perutýni se živí menšími rybami a měkkýši, kteří žijí v útesech. Jsou to zuřiví predátoři. Ekologové se proto začali obávat, že zejména v Mexickém zálivu jejich přítomnost přežije jen málo jiných druhů ryb. Stalo se ale něco nečekaného.

Po prvotním populačním boomu perutýnů jejich populace začala sama od sebe klesat. Bylo to způsobeno tím, že perutýni příliš tlačili na kořist a snižovali její počty. Kořist přitom zcela nezmizela, ale její menší počet vedl ke snížení počtu lovců. Tím se vytvořil evoluční tlak na perutýny, aby přestali lovit tak zuřivě.

Vědci proto předpokládají, že nakonec se perutými přizpůsobí prostředí a stanou se obezřetnými lovci, což zajistí dostatek potravy i pro jejich potomky.

Takové obezřetné predátorství je v přírodě nejspíš univerzálně platné ve vztahu lovce vůči kořisti, protože jinak by se už dávno potravní řetězec zhroutil.

Jak se stát obezřetným predátorem

„V moderních západních společnostech je hluboce zakořeněná představa, že snaha každého jedince o osobní prospěch bude nakonec prospěšná pro celou společnost. Například od generálních ředitelů obchodních společností se očekává, že budou jednat ve prospěch svých akcionářů. (...) Evolučně nejschopnější organismus však není ten, který je schopen vytvořit největší počet financí či přeživších potomků. Je to ten, kterému se podaří vytvořit největší počet nových kolonií,“ napsal o poznatcích ze studie pro časopis Science Alert její spoluautor, biolog Axel Rossberg.

Ze studie vyplývá, že nadměrné využívání zdrojů v přírodě není prospěšné jak pro zdroje, tak pro konzumenty. Toto pravidlo dříve řídilo i fungování lidských společností, ale v globálním světě můžou být škody, které působíme, příliš daleko na to, abychom si jich všimli.

Elegantní a dravý perutýn. | zdroj: Profimedia

Platí to třeba tehdy, když si dáváme do pokrmu palmový olej, jehož produkce likviduje pralesy kdesi v rovníkové Africe nebo Latinské Americe.

Nakonec i pro naši civilizaci platí přírodní zákonitosti a dříve či později se také budeme muset stát obezřetnými predátory – otázkou je, zda toho dosáhneme vědomě, anebo k tomu budeme donuceni nedostatkem kořisti (přírodních zdrojů), upozorňuje Axel Rossberg ve svém článku pro Science Alert.