Polygamie, tedy hromadění více žen u jednoho muže, je dnes ve většině světa zakázanou, až očerňovanou praktikou - alespoň co do oficiálních svazků. Mnohoženství nejde na ruku ani liberálnímu volání po rovnosti pohlaví ani konzervativní křesťanské nauce. V historii tomu však bylo po velkou část dějin opačně a polygamie kdysi spíše dominovala. V průběhu historie se tedy muselo stát cosi, co praktiku nakonec vyšachovalo.

Zamotaná historie

Naše starší předpoklady hovořily jasně - v období prvních společností před příchodem civilizace bylo jakousi rovnostářskou fází lidí, kterou později nahradily první stálé osady, příchod bohatství koncentrovaného u bohaté menšiny, a tak zřejmě i rozvoj polygamie. První bohatýři si mohli pořídit více žen, protože na to měli moc, zdroje i autoritu. Snad to pak byli až kritici tohoto nového systému, co polygamii posléze potlačilo?

Pojem "prvobytně pospolná společnost", která se s takovou vizi našeho původního já do značné míry spojuje, je však paradoxně sám o sobě marxistickou teorií vyzdvihující, kterak příchod koncentrace majetků zkazil lidskou "čistotu" a rovnost. I bez ideologického nánosu však teorie, podle nichž polygamie snad začala bujet až s příchodem prvních sídlišť, dávají povážlivý smysl.

Jak však takovéto teze ověřit? Archeologie a antropologie v tomto ohledu dávají nejednoznačné odpovědi. Samotné doklady společenských svazků se v rámci přímých dokladů u společností, které neznaly písmo, stopují velmi obtížně.

"Předně, my nevíme, jak to tu bylo s polygamii či monogamií," komentuje studii historik Petr Zajíček, "Snad jen nálezy velkých neolitických 'rodových' domů naznačují, že atomární rodina, jak ji známe my, se objevila coby základní jednotka o něco později. A zase to naznačují nálezy "klasických" domů někdy z doby železné a podobně."

Problematická opora pro tu či onu tezi se hledá i v přírodním světě. Polygamii v podobě soužití jednoho samce s více samicemi najdeme mnohdy u některých primátů, kteří žijí způsobem jako lovci-sběrači před příchodem neolitické revoluce. Monogamní jsou ale obecně jen tři procenta savců.

Podobné svazky však zdaleka neznamenají neexistenci svazků jiných, a to ani u primátů samotných - u různých druhů byly pozorovány také monogamní svazky, polyandrie či svazky dominované samicemi. Někdy se můžou druhy soužití lišit i v rámci jednoho druhu. Do této "exotické" minority dnes ostatně patří i většina lidstva.

I samotná polygamie se navíc může co do detailů měnit v závislosti na okolnostech a kontextu. "Je fakt, že evoluční biologie naznačuje, že na nějaké pudové úrovni máme zřejmě sklony spíše k polygamii," dodává Zajíček, "Je pravděpodobně výhodnější pro rozmnožení rodu a pro přežití, je jistým způsobem přirozenější na biologické úrovni."

Paradox polygamie

Problém nastává ve chvíli, kdy se tato výhoda stává nevýhodou - respektive, kde onu hranici nastavují lidské společnosti.

Evoluční výhody i nevýhody polygamie nejlépe vystihuje tzv. polygynní prahový model (polygyny threshold model), který je jednou z možných teorií, proč se samici vyplatí být až druhou v již existujícím svazku jiné samice a samce. Získá totiž zřejmě evoluční výhodu z hlediska vyšších zdrojů samce oproti samcům jiným.

Model zdaleka není bez problémů a kritiků, nahrává však opět v důsledku možnosti, že polygamie se objevila až po vyšší akumulaci majetku menším množstvím bohatších mužů. V rámci tohoto modelu však lze najít také jistou mez, po níž výhody opadají – a obvykle souvisí s tím, že samec o majetek přichází, či majetek naopak může získávat i samice.

Tým antropologů a ekonomů vedený Cody T. Rossem ze Santa Fe Institute se proto rozhodl ověřit polygynní prahový model ve vlastní komplexní analýze postavené na základě 29 rozdílných dnešních lidských skupin. Patřily mezi ně jak zástupci nám známých lidských skupin jako jsou Angličané nebo Poláci, tak i řada exotičtějších společností včetně sibiřských Dolganů nebo plejády relativně málo rozvinutých afrických a amazonských minorit žijících v podobném socioekonomickém kontextu, jaký očekáváme i od společností na počátku civilizace.

Vědci u všech z nich vytvořili na základě skoro 12 tisíc jednotlivců obou pohlaví komparaci jejich vzájemné míry bohatství, typu svazku a reprodukčního úspěchu. Tato data pak teprve poháněla srovnávací model zkoumající možné kořeny polygamie dle toho, jaké k ní kdo má motivace.

Příliš málo zdrojů

Z dat překvapivě vyplynulo, že vysoká koncentrace bohatství polygamii ve skutečnosti nejde příliš na ruku. V majetkově nerovných společnostech, kde zdroje hromadí jenom několik supermocných jedinců, si totiž většina mužů více žen dovolit nemůže.

Polygynní prahový model to vlastně sám naznačuje, ženy totiž pak nemají motivaci se stát druhou manželkou chudého muže, doposud jsme však netušili, kde leží ona hranice nevýhody vůči benefitům. Jistě, oněch několik bohatýrů si může dovolit postavit vlastní harémy - tím spíše si však chudší muži nemohou dovolit vlastní polygamii. Nezbudou na ně totiž ženy, navíc nemají sami dostatečné zdroje, aby je jimi "zaujali".

A pokud polygamii může praktikovat jenom jedno procento mužské populace, stěží se z ní může stát dominantní společenská praktika. Model navíc indikuje, že bohatí muži se polygamii sami obvykle vyhýbají, protože by rozmělňovali majetek mezi více žen (opět: bavíme se primárně o oficiálních manželkách, nikoliv sexuálním životě).

Naopak když muži vlastnili objektivně méně majetku (ale stále nerovnoměrně vůči jiným mužům a ženám), byla křivka výhod polygamie pro ženy nakloněnější. Polygamie tak, jak ji před neolitickou revolucí nejspíše v častější míře praktikovali lidé, tak paradoxně s příchodem prvních osad nestoupla na oblibě, ale spíše upadla v nemilost.

Polygamie se totiž dle dat objevuje častěji mezi technologicky nerozvinutými společnostmi než u vyvinutějších skupin kladoucích důraz na kapitál. To naznačuje, že dnes protežované monogamní svazky byly v předešlém období lovců-sběračů a prvních zemědělských komunit nejspíše méně populární. Studie také naznačuje, že nikoliv etická či náboženská rovina, ale rozvoj zemědělství, urbanizace a vznik směnného obchodu hrály roli v postupné marginalizaci polygamie u většiny společenských zřízení na planetě.

Není všemu konec

Nutno zmínit, že Rossova práce samotné historické pozadí přímo nezkoumala - jenom podrobila polygynní prahový model statistickému ověření na rozmanitém vzorku lidí žijících dnes (ač v odlišných oblastech), a došla k tomu, že je zřejmě platný jenom v omezeném kontextu. Tedy že starší předpoklady o bohatýrech s mnoha ženami nebyly zřejmě pravdivé, minimálně na velkém populačním vzorku. Jak sdělil k práci i Zajíček, podobné modely a úvahy jsou však vzhledem k nedostatku skutečných důkazů prozatím jediným nástrojem, který věda při zkoumání takto starých lidských společností má.

Debata o původu a významu polygamie vs. monogamie tím jistě uzavřená není. Dva roky stará studie analyzující 230 druhů primátů například rovněž došla k tomu, že polygamie kvůli zabíjení potomků rivalů zhoršuje evoluční vyhlídky přežití rodu, což zvyšuje tlak na její vyselektování z chování druhu.

Důvodů pro lidskou monogamii tak může být více, a mnohé se mohou podporovat, či naopak vylučovat. Minimálně však Rossova práce naznačuje, že polygamie se strmou nerovností společnosti nerostla, ale naopak pravděpodobně upadala.

Studie byla publikována v Journal of the Royal Society.