Seznamte se s 'Drákulou', který sál krev i dinosaurům

- Příroda autor: Jan Toman

Klíště na sobě našel někdy přisáté prakticky každý. Tito drobní roztoči patří mezi nejrozšířenější krvesajné členovce na světě. Už jen pocit, že na sobě člověk hostí parazita, není nic příjemného, o možném přenosu bakteriálních a virových infekcí nemluvě. Jak ale vyplývá z posledních nálezů, "klíšťáci" nejsou žádnou horkou novinkou. Tělíčka zalitá v jantaru dokazují, že klíšťata prosperovala už v druhohorách a ráda si smlsla dokonce i na dinosauří krvi.

Klíšťatům se dařilo už v druhohorách

Klíšťatům se dařilo už v druhohorách,zdroj: ThinkStock

Zkamenělé pozůstatky parazitických organismů jsou vesměs vzácné. Fosilie vnějších parazitů z kmene členovců, nota bene v nějakém smysluplném spojení se svými hostiteli, jsou úplnou raritou. Jediným materiálem, ze kterého donedávna mohli vědci vycházet, bylo pár zlomků blech, vší a klíšťat nalezených v blízkosti třetihorních chlupů a peří.

Dokonce i když bychom mezi studijní materiál zahrnuli osamocené zkamenělé jedince, moc by nám to nepomohlo. Zcela zásadním zdrojem informací o pradávných parazitech a jejich vztazích s hostiteli se proto mohou stát nedávné nálezy druhohorních klíšťat v barmském jantaru.

Dnešní klíšťata biologové dělí do tří skupin. Linie, která se od ostatních oddělila nejdříve, zahrnuje jen jeden druh – Nuttalliella namaqua. Zbylá klíšťata se větví, zjednodušeně řečeno, na "měkké" a "tvrdé" zástupce, přičemž známí lidští parazité spadají do poslední jmenované skupiny.

Devětadevadesát milionů let staří zástupci nalezení v barmském jantaru zřejmě náleží do příbuzenstva nuttallielly. Jedná se o několikamilimetrové nymfy, vývojová stádia klíšťat, které shrnují hned několik primitivních i odvozených klíštěcích znaků. Druh dostal od svých objevitelů jméno Deinocroton draculi, což můžeme přeložit jako "hrozivé Drákulovo klíště". Zároveň se ale jedná o slovní hříčku narážející na nepopiratelný zdroj jejich potravy – dinosauří krev.

Měla ráda krev neptačích dinosaurů

Blízkému vztahu mezi Drákulovými klíšťaty a dinosaury nasvědčuje hned několik dokladů. Předně vědci nalezli parazity ve stejných úlomcích jantaru jako zbytky per. Pera přitom musela náležet některému z mnoha neptačích dinosaurů. Na moderní ptáky jsou zkrátka příliš stará.

Zároveň má jedna z klíštěcích nymf v paprscích pera zaháknutou nohu. To je jasným signálem, že se klíšťata na pera opravdu přichytávala a dinosauři byli jejich hostiteli. Úzkému vztahu mezi dinosaury a Drákulovými klíšťaty ostatně nasvědčuje i fakt, že vymřeli spolu na konci křídového období.

Pera samotná mají překvapivě moderní stavbu a v mnoha ohledech se podobají těm, kterými se mohou chlubit moderní aktivně létající ptáci. Pera například vykazují odlišnou délku měkkých dílčích paprsků na protilehlých stranách nebo spojení paprsků háčky. Nelze dokonce vyloučit ani možnost, že jejich nositelé mohli plachtit.

Kromě toho vyšlo najevo, že se zkamenělým klíšťatům na vnější kostře přichytil další materiál včetně několika článkovaných chitinových štětin. U nich se výzkumníci domnívají, že mohly patřit broukům ze skupiny kožojedovitých. Tito brouci bývají často nájemníky ptačích hnízd, neboť vyžijí z organického materiálu, který po sobě opeřenci zanechávají. Tomu nasvědčuje i nakupení několika klíštěcích jedinců v bezprostřední blízkosti.

Proti možnosti, že klíšťata jen chvilku před zalitím do jantaru odpadla přímo z hostitele, svědčí "zasmolené" nohy a čichové orgány jedné z nymf. Očividně se musela ušpinit už dřív, což ji ale dostalo do stavu, ve kterém by nové hostitele ve volné divočině mohla vyhledávat jen těžko. Jako nejpravděpodobnější možnost se tedy jeví ta, že klíšťata obývala přímo hnízda svých dinosauřích hostitelů.

Krátce, ale častokrát

Co se týče potravní strategie Drákulových klíšťat, pravděpodobně sála spíše kratší dobu, ale mnohokrát za sebou. Podle všeho se mohla při jednom sání zvětšit asi desetkrát. To se může v porovnání s více než stonásobným nabobtnáním "klasických" klíšťat zdát jako nic. Zase jim ale na jedno krmení stačila doba v řádech minut až hodin, nikoli celých dní.

Zůstává velkou otázkou, jaké nemoci mohla druhohorní klíšťata roznášet. Ve zkamenělých střevech některých zástupců krvesajného hmyzu paleontologové už v minulosti identifikovali útvary ne nepodobné například bakteriím ze skupiny rickettsií. Ty jsou, mimo jiné, původci skvrnitého tyfu nebo horečky Skalistých hor. Vztahy mezi dinosaury a klíšťaty se tak mohly podobat dnešním vztahům mezi klíšťaty a ptáky.

Třebaže z nalezených pozůstatků pravděpodobně nevydolujeme žádnou použitelnou DNA, jako se to povedlo hrdinům filmů Jurský park, skvěle zachované nálezy nám mohou sdělit mnoho o životě dinosaurů, jejich hnízdech, parazitech a potenciálních nemocech.

Zdroj: Peñalver E, Arillo A, Delclòs X, Peris D, Grimaldi DA, Anderson SR, Nascimbene PC & Pérez-de la Fuente R (2017): Parasitised feathered dinosaurs as revealed by Cretaceous amber assemblages. Nature communications, 8.

Tagy: dinosauři paraziti paleontologie

Zdroje: vlastní