Struktura povrchu a barva těla jsou ale zároveň údaje, které dokáží s pomocí moderních technik paleontologové "vydolovat" z dobře zachovaných zkamenělin. Otevírá se před námi nová cesta, jak odhalit strukturu a funkci dávných ekosystémů?

Tým kanadských, britských a amerických výzkumníků, který nedávno zveřejnil paleontologickou studii v odborném časopise Current Biology, odpovídá na tuto otázku jednoznačně kladně. Cílem jejich výzkumu se stal nález křídového ankylosaura z kanadské Alberty.

Tito ptakopánví dinosauři obývali po většinu jury a křídy takřka všechny pevninské oblasti. Běžně dosahovali hmotnosti osobního automobilu a rozměrů limuzíny, zaujímali přízemní postoj a většinou se mohli chlubit pevným kostěným brněním s četnými výběžky či kyjem na ocase. Šlo tedy o jakési druhohorní obdoby moderních tanků.

Dlouhá léta se přijímalo za takřka samozřejmé, že brnění ankylosaurů sloužilo k obraně před velkými a nebezpečnými dravci. Tomu ostatně nasvědčuje nejedna dobová ilustrace. Na druhou stranu ale brnění ankylosaurů doplňuje i řada ornamentálních prvků a výběžků. Vzhledem k tomu, jakou roli podobné orgány – například rohy a parohy – hrají u moderních savců, proto vyvstala také možnost, že brnění přinejmenším zčásti sloužilo i pohlavnímu výběru. Mohlo sehrát svou roli například při soubojích mezi samci nebo čistě jako znak indikující zdatnost jedince.

Nově objevený druh ankylosaura dostal jméno Borealopelta markmitchelli připomínající jeho masivní kostěný štít, severní lokalitu, kde byl nalezen, a kanadského paleontologa Marka Mitchella, který zpracováním jeho pozůstatků strávil tisíce hodin.

  Borealopelta markmitchelli | zdroj: Current Biology Díky unikátnímu zachování na dně pobřežní mělčiny, při kterém jako zázrakem nedošlo k rozložení mršiny, se takřka dokonale zachovala přední část dinosaura. Podle struktury šupin tvořících brnění a jejich návaznosti na spodní vrstvy kůže proto mohli vědci například ověřit různé teorie o individuálním a evolučním vývoji této struktury. Zdaleka nejzajímavější informace ale přinesly zbytky ankylosaurova tělesného zbarvení.

Analýza s využitím elektronové mikroskopie, spektroskopie a spektrometrie prokázala, že se v keratinové vrstvě krunýře dinosaura nacházejí stopy eumelaninu a feomelaninu. Dinosaurus tak měl s největší pravděpodobností hnědočervenou barvu. Tmavší a výraznější zbarvení ovšem převažovalo v zádové části, zatímco břicho bylo patrně daleko světlejší. To jasně nasvědčuje vzoru běžnému u dnešních drobnějších býložravců zvanému maskování protistínem. Zvíře s pomocí tohoto triku může lépe splynout s okolím a skrýt se tak před zraky potenciálních dravců.

Dnes ovšem podobný vzor u srovnatelně velkých nebo krunýřem chráněných obratlovců chybí – nemají žádné přirozené nepřátele. Borealopelta markmitchelli oproti tomu musel být pod daleko větším tlakem predátorů. Některé stopy z daného souvrství naznačují, že spolu s ním oblast obývali i velcí dravci ze skupiny teropodních dinosaurů. Draví dinosauři navíc měli, na rozdíl od dnešních savců, daleko lepší zrak schopný rozlišit větší množství barev. Očividně tedy před nimi nebyli v bezpečí ani největší a nejobrněnější býložravci.

To ale není všechno. Analýza zbarvení naznačila, že odlišnou barvu měly i některé rohovité výběžky na brnění dinosaura. Detaily ze zkamenělých pozůstatků samozřejmě nevyčteme, zdá se ale, že mohly být světlejší a možná i vzorované jiným odstínem. Brnění tak s velkou pravděpodobností hrálo i roli v pohlavním výběru těchto dinosaurů.

Tomu ostatně naznačuje i fakt, že se od sebe jednotlivé druhy ankylosaurů ve stavbě brnění výrazně odlišují. Právě to je typické u skupin, pro které hrají příslušné struktury velkou roli v pohlavním výběru. Brnění se tak pro ankylosaury patrně stalo nedílnou součástí života.