Koronavirus má nepřátele. Jsou to bílé krvinky ze skupiny lymfocytů, které ničí napadené buňky, vakcíny, anebo Slunce, potažmo sluneční záření.

Na roli slunečního záření upozorňují experti z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře vedení profesorem Paolem Luzzatto-Fegizem. Na univerzitním webu zveřejnili článek, ve kterém upozorňují, že je nutné prověřit schopnost slunečního záření (přesněji ultrafialového záření Slunce) ničit koronavirové částice.

Vědce k tomu přimělo zjištění, že mezi teorií a experimentálními výsledky je propastný rozdíl – virus byl v experimentech se slunečními paprsky zničen několikanásobně rychleji, než předpovídal teoretický model.

Deset minut stačí

V červnu 2020 dospěla teoretická studie k závěru, že na 90 procent částic koronaviru by mělo být deaktivováno po půlhodině letního slunečního svitu kolem poledne.

O měsíc později testovali vědci v laboratoři účinky ultrafialového záření odpovídajícího letnímu slunečnímu světlu na SARS-CoV-2 v roztoku podobném lidským slinám. Virus byl v tomto případě zničen už za pouhých 10 až 20 minut.

Luzzatto-Fegiz zdůrazňuje, že není jasné, co rozdíl mezi studiemi způsobuje. Nikdo se tím dosud nezabýval.

„Znalost toho, jak nám Slunce může pomoci vypořádat se s koronavirem by přitom mohla být užitečná,“ píše výzkumník na webu Kalifornské univerzity.

Kdo vysvětlí rozdíl?

Teoretická studie vychází z modelu, ve kterém ničí viry UVB záření. To je ultrafialové záření o vlnové délce 280 až 315 nanometrů – nanometr (nm) je miliardtina metru (10⁻⁹).

UVB pásmo záření má zhoubné účinky na živé organismy. Jeho energie je schopná rozkládat bílkoviny a jiné organické sloučeniny. 

UVB záření poškozuje také RNA, které nese dědičnou informaci virů. „Teorie předpovídá, že deaktivace koronavirů by měla nastat mnohem pomaleji. Rozdíl mezi experimentálními a teoretickými výsledky ukazuje na to, že rozklad RNA pomocí UVB záření nemusí být celý příběh," píše profesor Luzzatto-Fegiz.

Jeho spolupracovnice Jang-jing Čuová předpokládá, že na likvidaci virů se podílí méně energetická složka záření o vlnových délkách od 315 do 400 nanometru. Je označovaná jako UVA a tvoří 99 procent slunečního ultrafialového záření, které dopadá na zemský povrch. Podle Čuové může reagovat s některými molekulami a ty pak zase mohou reagovat s částicemi viru a poškozovat je.

„Zmíněný rozdíl ukazuje na nutnost dalších experimentů k testování účinků specifických vlnových délek světla, které dopadají ze Slunce na Zem,“ upozorňuje profesor Luzzatto-Fegiz.