Čas měří každému stejně, tvrdí lidové rčení. Poté, co Albert Einstein formuloval teorii relativity, víme, že neplatí absolutně. Čas není konstantní, ale relativní veličina.

Vztah mezi gravitačním polem a časem nás ale ve stabilních pozemských podmínkách a v běžném životě nemusí tolik zajímat. V nich je podstatné to, jak čas vnímáme – každý jinak.

Mozek, srdce, čas

Právě teď váš mozek sleduje, jak plyne čas, aniž byste si toho byli vědomi. Touto činností vám umožňuje soustředit se na důležitější věci, například na čtení tohoto článku.

Mozek to dělá automaticky, ne však důsledně. Proto naše vnímání času kolísá – také v závislosti na tom, jaké emoce prožíváme, anebo zda se nudíme.

Některé naše okamžiky se zdánlivě prodlužují, jiné zase zkracují.

Tento poznatek vyplývá už z desítek let starých výzkumů. Teď ale do nich vědci přidávají nové zjištění: Vnímání času není závislé jen na našem mozku, ale i na našem srdci.

K takovému závěru dospěl vědecký tým ve studii publikované v časopise Psychophysiology.

„Náš výzkum prokázal, že momentální prožívání času je synchronizováno s frekvencí srdečního tepu a mění se s ní,“ cituje žurnál Science Alert profesora psychologie na Cornellově univerzitě v americkém městě Ithace Adama K. Andersona, který studii vedl.

Zatímco dřívější studie, týkající se vnímání času, byly zaměřeny na delší časové intervaly, nyní badatelé hledali souvislosti mezi vnímáním času a tělesnými rytmy. Při tom se zaměřili na přirozené kolísání srdeční frekvence. Vycházeli z toho, že frekvence za delší časový úsek bývá stabilní, avšak každý jednotlivý tep srdce může být o něco kratší nebo delší než ten předchozí.

Výzkum přitom ukázal, že srdeční rytmus může ovlivňovat naše vnímání vnějších podnětů.

Srdce pomáhá mozku

Vědci do studie přijali 45 vysokoškolských studentů z Cornellovy univerzity. Bylo jim od 18 do 21 let, netrpěli žádnými srdečními chorobami a měli dobrý sluch.

Jejich srdeční činnost sledovali s rozlišením v řádu milisekund pomocí elektrokardiografie. EKG propojili s počítačem, který přehrával krátké tóny vyvolané údery srdce zkoumaného jedince.

Tóny trvaly pouze 80 až 180 milisekund a po vyslechnutí každého z nich dobrovolníci hodnotili, zda byl kratší, nebo delší než předchozí. Při hodnocení vyšlo najevo, že jedinci vnímali tón jako delší, pokud jim předcházel kratší srdeční tep, a jako kratší, pokud následoval po delším srdečním tepu.

„Tlukot srdce není lineární, neustále se mění, zrychluje a zpomaluje. Projevuje se jako rytmus, který náš mozek používá k tomu, aby nám dával smysl pro plynutí času,“ říká Anderson o klíčovém svalovém orgánu v našem těle.

„Naše poznatky ukazují, že srdce pomáhá mozku pracovat účinněji s omezenými zdroji, ovlivňuje to, jak vnímá plynutí času v nejmenších časových úsecích, příliš krátkých pro vědomé myšlenky nebo pocity. Dokonce i v těchto intervalech od okamžiku k okamžiku náš pocit času kolísá a srdce od úderu k úderu pomáhá vytvářet pocit času,“ vysvětluje vědec v magazínu Science Alert.