Nedílným způsobem teoretických plánů na teraformaci Marsu je uvolnění zdejších zásob oxidu uhličitého do atmosféry. CO₂ je na Marsu přítomný již dnes, drtivá většina je však ukována do ledového skupenství. Oxid uhličitý je sám potentní skleníkový plyn, který by mohl zahustit atmosféru a zvýšit místní teploty - něco podobného ostatně v poněkud nežádoucí míře dnes na Zemi pozoruje klimatická věda.

Problém je, že na Marsu se nachází jenom sedm procent oxidu uhličitého potřebného pro nezbytnou proměnu místní atmosféry.

Příliš málo oxidu uhličitého

Došla k tomu alespoň aktuální práce Coloradské univezity na laboratoře JPL při NASA. "Oxid uhličitý a vodní pára jsou jediné skleníkové plyny, které se pravděpodobně na Marsu nacházejí v dostatečném množství, aby poskytly významné oteplování," řekl Bruce Jakosky, hlavní autor studie.

Dvě desetiletí pozorování Marsu pomocí flotily automatických misí, zejména družic obíhajících Rudou planetu, však naznačuje, že i totální konverze přítomného oxidu uhličitého by byla nedostatečná. "Většina oxidu uhličitého navíc není přístupná a nemohla by být snadno mobilizována. Výsledkem je, že terasformování Marsu není pomocí současných technologií možné," uzavírá zjištění Jakotsky.

Pro lepší představu toho, čeho by teraformace musela dosáhnout, stačí zmínit, že atmosférický tlak Marsu je 166krát nižší než na Zemi.

Hlavní zdroje zmrzlého oxidu uhličitého se nacházejí u planetárních pólů - i rozmrazením zdejších oblastí by však atmosférický tlak stoupl z 0,6 procenta marťanského tlaku (ve srovnání s pozemským) na 1,2 procenta.

Tisíce vodíkových pum

Už rozmrazení pólů by bylo gigantickým inženýrským úkolem. Elon Musk pár let nazpět v žertu zmínil, že by podobného úkolu bylo možné snad dosáhnou detonací tisíců vodíkových pum. To znamená uvolnění obrovského množství energie, vzhledem k jisté kontroverzi podobného přístupu by však bylo ve finále nejspíše zvoleno méně radikální, ale také podstatně pomalejší řešení například ve formě orbitálních zrcadel.

Další zdroje oxidu uhličitého by to měly ještě horší.

Velké množství oxidu uhličitého je také vázáno do půdy po celé planetě, k jeho uvolnění by stačilo oteplit povrch o 4 °C. To je mimochodem dvakrát více, než kolik dnes odhadují oteplení Země do konce století černé klimatické scénáře.

Oteplení celé planety vzdálené desítky milionů kilometrů by však bylo ještě řádově náročnější než roztavení pólů. Přinést by mohlo snad dalších pět procent atmosférického tlaku navíc.

Konečně třetí zdroj plynu se nachází v depozitech nerostných surovin. Ve snaze o uvolnění oxidu uhličitého by se tedy muselo navíc rubat pod povrch. Kolik klatrátů dnes na Marsu existuje, není známo - odhady z mapování ale naznačují, že dle nejvíce optimistických vizí by mohly maximálně získat dalších pět procent potřebného tlaku.

Schází tak stále kolem 90 procent potřebné atmosférické hustoty podobné té pozemské.

Poptávka po nových přístupech

Aby bylo jasno, práce rozhodně neříká, že výhledově teraformace není možná - podstatný je však její dodatek, že ji neumožňují dnešní technologie. Teoretické plány teraformace například operují s tím, že by na Rudé planetě mohly existovat "továrny" vytvářející nové skleníkové plyny.

Ačkoliv je tato idea finančně jen obtížně představitelná (na Zemi nicméně funguje!), hypoteticky lze fantazírovat například nad uvolněním geneticky zinženýrovaných forem života, které by přežily na marťanském povrchu a produkovaly jako odpadní látky metan. Ten je sám o sobě mnohem potentnější skleníkový plyn než oxid uhličitý, na Zemi je rovněž drtivá většina atmosférického metanu produktem života.

Vize teraformace Marsu | zdroj: NASA

Je však nasnadě, že racionější uvažování o teraformaci bude vyžadovat zcela nové technologie a přístupy, které si dnes můžeme sotva představovat.

Odlišným nápadem je například vybudování umělého magnetického pole, které jiná studie NASA představila loni na jaře. Pole by chránilo Mars před erozí způsobenou slunečními částicemi, a tak by mohlo teraformaci výrazně přispět - dle oné práce by právě limitování eroze snad dokonce mohlo začít v marťanské atmosféře budovat přebytek kýžených plynů. Takové magnetické pole by ovšem vyžadovalo napájení ekvivalentní stovkám jaderných elektráren a i to je při dnešním financování kosmického programu čirou fantazií.

A právě tou tak nejspíše ještě dlouho zůstane i celá idea teraformace.

Dost možná nejrealističtější je tak nakonec možnost, že až budeme snad možná koncem století začínat disponovat technologiemi i potřebou pro teraformaci Marsu - což by samo o sobě zabralo další stovky, ne-li tisíce let - možná už budeme mít kapacity na to obývat povrch Rudé planety i jinak.

Spíše než přeměnit povrch celé planety na podmínky na Zemi by totiž pokročilé genetické inženýrství a nanotechnologie mohly měnit těla samotných osadníků tak, aby byly lépe přizpůsobeny místním podmínkám.

Zdali na některou z těchto budoucností někdy dojde, ovšem ukáže teprve čas.