Mars se podle většiny výzkumníků krátce po svém vzniku nápadně podobal Zemi. Ne že by naše planeta měla být stejně přívětivá navždy. V horizontu několika miliard let se stane pro život podobně nehostinnou jako dnešní Mars. Zatímco ale modrá planeta udržovala na svém povrchu přívětivé podmínky miliardy let, hlavní geologický vývoj Marsu se „zdrcnul“ do několika málo stovek milionů let.

Krátce po svém vzniku a utlumení intenzivního meteorického bombardování prošel tzv. neochianským obdobím. Před 4,1 až 3,7 miliardami let zřejmě oplýval poměrně tlustou atmosférou a na jeho povrchu mohlo i pršet.

Nížiny severní polokoule vyplňoval oceán a na té jižní bychom nalezli řadu velkých jezer. Silná vulkanická aktivita zajišťovala přísun chemických látek a dynamické změny povrchu. S koncem neochianu ale přišel zlom. Atmosféra postupně unikala do kosmu a ztenčovala se. Stejně tak došlo k utlumení vulkanické aktivity. Mars se postupně ochlazoval a vysoušel, většina tekuté vody byla uzamčena pod vrstvami ledu, prachu a zmrzlé půdy.

Přinejmenším zpočátku však také docházelo ke katastrofickým záplavám, když se voda někde provalila. To zřejmě vedlo až ke vzniku přechodných oceánů. Toto druhé marsovské období, které trvalo zhruba do doby před 3 miliardami let, nazvali výzkumníci hesperian. S jeho koncem přešla rudá planeta do dlouhé strnulé éry amazonianu, ve které zůstává dodnes.

Přechodná éra hesperianu je z hlediska vývoje Marsu, včetně možného života na jeho povrchu, klíčová. Mohly mít hypotetické organismy dostatek času, aby se přizpůsobily novým podmínkám? Nebo byly změny tak rychlé a nepříznivé, že dnes můžeme očekávat maximálně jejich zkamenělé pozůstatky?

Sérii důležitých důkazů, že ani v hesperianu nebylo na Marsu tak zle, přinesla před pár dny velká mezinárodní skupina vědců. Nejen, že nalezli doklady pro nejméně několik milionů let trvající existenci oceánu na severní polokouli, ale navíc ukázali, že dopady velkých meteoritů do této oblasti vyvolávaly obří tsunami.

Podobný výzkum, založený zčásti na analýze jen několikametrových objektů, by nikdy nešlo uskutečnit bez vědeckých sond na oběžné dráze rudé planety. Výzkumníci se zaměřili na severní marsovské planiny – oblast, která byla téměř jistě v raných obdobích Marsu pokryta vodou.

Konkrétně výzkumníci prozkoumali satelitní snímky oblastí Chryse Planitia a Arabia Terra. Na těch je možné pozorovat náznaky mořského pobřeží. Spousta pobřežních atributů, například indicie o činnosti vln, mu ovšem chybí. Jiné znaky, například podivné okrouhlé zálivy, zase naopak do celého obrázku úplně nezapadají.

Jak si ale výzkumníci uvědomili, podobné struktury známe i ze Země. Na naší planetě měří jen desítky až stovky metrů a jsou spojené s vlnami tsunami, které se rozlijí do vnitrozemí za vzniku specifických lagun. Na Marsu ovšem dosahují desítek až stovek kilometrů!

Nejpravděpodobnějším vysvětlením vln tak katastrofické velikosti jsou dopady kosmických těles, které by měly zanechat alespoň třicetikilometrové krátery. Vědci s pomocí zachovalých kráterů analyzovali frekvenci dopadu různě velkých meteoritů a dokázali, že taková tělesa na povrch rudé planety opravdu dopadala. Jejich rozestupy činí v průměru několik desítek milionů let, což se záhy stalo minimální délkou období, po které existovala v hesperidanu na severní polokouli Marsu tekutá voda.

Výzkumníci ovšem z pozůstatků tsunami vyčetli daleko víc. Útvary na Chryse Planitia a Arabia Terra vypovídají nejméně o dvou velkých tsunami. Orientace lagun směrem na jih a do vyšších výšek vylučuje jiný způsob jejich vzniku, například záplavou, sesuvem půdy, činností ledovců, nebo působením lávy. Vznik takovýchto útvarů s přičiněním větru není o nic pravděpodobnější.

Vědci rovněž nalezli pole velkých balvanů, které vlny roznesly daleko do vnitrozemí. Po první vlně tsunami navíc zůstala síť odtokových kanálů, které vytvořila voda vracející se do moře. Druhá událost podobným korytům vzniknout nedala, což značí, že v té době už nejspíš oceán sestával z hustší slané ledové břečky. Také měl v tu dobu už nižší hladinu, takže se vlna mohla šířit po rovném vyschlém dnu a dosáhla tak dál.

Vln tsunami mohlo v raných marsovských oceánech řádit ještě víc, do dnešních časů se ovšem z principu mohly zachovat pozůstatky jen těch největších. Ostatní byly přemazány. V každém případě se ale ukazuje, že měl Mars i ve svém přechodném období rozsáhlé oceány, které zůstávaly tekuté miliony až desítky milionů let.