Stokrát častější výskyt?

Zjištění pochází z aktuální práce vedené dvěma vědci, El Moltem a Peterem Sheldrickem. Ti v egyptské oáze Dakhla exhumovali na 1087 kosterních pozůstatků (nastřádaných během několika staletí) ze dvojice místních pohřebišť a jali se je analyzovat optikou oboru paleoepidemiologie. Ten se snaží na základě starých lidských ostatků odhadovat šíření nemocí v minulosti. Podobně jako kdykoliv jindy v archeologii jsou však dané metody poměrně nejisté a závěry nelze vnímat s železnou jistotou.

K čemu však dvojice došla?

Především v celém analyzovaném vzorku Motlo a Sheldrick odhalili pouze šest případů lidí, kteří měli v době své smrti prokazatelnou přítomnost nádorového onemocnění. Dochovanost ostatků byla značně variabilní – povětšinou se tak nalezly jenom kosterní pozůstatky, na nichž byla odhaleny kosterní léze vznikající v důsledku velkého rozšíření choroby. Podařilo se však odhalit i kolorektální karcinom v případě mumie staršího muže, z níž se v důsledku mumifikovaného procesu dochovala i část měkkých tkání. Věk obětí se lišil, většina z nich však byla středního věku, jedny ostatky patřily dítěti.

Tak jako onak, práce končí tvrzením, že vzhledem k modernímu výskytu choroby byla v oáze Dakhleh míra výskytu rakoviny stokrát nižší než dnes.

Prozatím vypadají závěry právě poměrně kriticky k dnešnímu způsobu života – autoři studie však bohužel přehlédli celou řadu dalších aspektů.

"Paleopatologická část je naprosto korektní. Problém ale nastává sumarizace a zobecnění nálezu," hodnotí závěry práce Jaromír Šrámek z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, "Při pátrání po nádorech v dávných populacích narážíme na celou řadu problémů. Především je to samotné šíření nádoru po těle. U našeho druhu jsou primární nádory kostí vzácné a nádorové postižení kostí není pravidlem."

Jinými slovy, přenášet závěry z analýzy kostí může postihnout jen minoritu případů. Jenže měkké tkáně se povětšinou nedochovaly. A tím zkreslení závěrů teprve začíná.

Příliš obecné, příliš zavádějící

Riziko, že se nádor rozšíří do kostí, je dle Šrámka poměrně vysoké například u nádorů prostaty, plic, prsu nebo ledvin, u některých jiných je však naopak nízké. Celkově lze uvažovat o tom, že v současné době se metastatické postižení kostí objeví nejvýše u desetiny nemocných. "Ze všech lidí, kteří zemřeli v souvislosti s nádorovým onemocněním, budou prokazatelné stopy nádoru na kostře jen u některých z nich," pokračuje Šrámek.

Tím však přešlapy zdaleka nekončí.

Další problém je to, že i kosti podléhají posmrtnému rozkladu. "Předpokládá se, že pokud je struktura kosti nahlodána chorobným procesem, bude kost náchylnější k úplnému rozkladu. Záleží samozřejmě na podmínkách, někdy je tento úbytek stop zanedbatelný. V obecné rovině může ale i tímto způsobem vznikat při nedbalém hodnocení nálezů dojem, že minulé populace byly zdravější," říká Šrámek.

V případě pohřebišť v Egyptě dle něj existuje i opačný trend, protože mumifikace zvyšuje šanci zachování stop, které by se jinak nedochovaly. I tak lze ale bezpečně prohlásit, že El Moltem a Shledrickem uváděných pět procent je značně podhodnocený údaj.

U většiny nádorů navíc riziko s věkem roste.

"To znamená, že čím více starých lidí bude v populaci, tím spíše se budou dožívat svých nádorů. Tak například ve Velké Británii se více než polovina případů nádorového onemocnění objevuje u lidí ve věku 50 až 74 let a zhruba třetina u lidí ve věku 75 a více let," pokračuje Šrámek. Ve srovnání s tím ze šesti případů v pohřebištích v oáze Dakhla je popisován jeden případ dítěte, tři případy dospělých a dva případy na přelomu zralosti a stáří (55-60 let). Tedy z našeho hlediska lidí, kteří skutečně neměli šanci se svých nádorů dožít.

"Pro testování hypotézy o výrazně nižší četnosti nádorů v dávné populaci by byla třeba mnohem sofistikovanější analýza dat než dělení dvou čísel," uzavírá Šrámek. Jako obvykle platí, že pro fantastická tvrzení je třeba mít i fantastických důkazů – ty však při zohlednění kontextu tak komplexní škály nemocí, jakou rakovina je, zkrátka chybějí.

Idea, že ve starověkém Egyptě proto byla rakovina výrazně méně častá, proto kulhá na obě nohy.

Celá studie Motla a Sheldricka byla publikována zde.