Metoda aplikovaná čtyři roky zpátky byla prostá. Dětem od jednoho roku do deseti let trpícím alergií na arašídy lékaři podávali takzvaný PPOIT, což je zkratka pro orální imunoterapii s využitím probiotické kultury Lactobacillus rhamnosus, která se běžně nachází v lidských střevech. Jinými slovy, alergeny byly podávány ve velmi malé koncentraci spolu s bakteriemi pro trávení.

Ideou bylo, že si děti mohou vypěstovat vlastní toleranci, pokud jim v tom pomůže správný mix střevních probiotik. Vědci proto bakterii Lactobacillus rhamnosus využili v mnohem větší koncentraci, než je běžné u komerčně dostupných přípravků. 

Studie publikovaná v roce 2015 ukázala, že po roční terapii se tehdy podařilo dosáhnout pozitivních výsledků u 82 procent pacientů. U kontrolní skupiny, které bylo podáváno placebo, mělo lepší výsledky jen 3,6 procenta pacientů. Konkrétně placebo "vyléčilo" jedno dítě, které zřejmě z alergie "vyrostlo".

Prvotní výsledky byly optimistické – ještě lepší však je, že i po čtyřech letech je metoda stále funkční, i když u menšího počtu pacientů. Z 24 tehdy vyléčených dětí jich 16 stále toleruje arašídy, byť některé v menší koncentraci. Jde o další argument, který naznačuje, že cestou k boji s alergiemi není jejich vyhýbání se v dětství, ale naopak děti jim v rozumné míře vystavit.

Naprogramování imunitních buněk

Jde však také o významný úspěch metody zvané imunoterapie, která je v poslední době nejčastěji skloňována především s použitím genových editorů jako CRISPR či jiných typů genové editace. Ačkoli si australská studie vystačila s relativně méně sofistikovaným postupem, genové editory upravující imunitní buňky pacienta tak, aby lépe rozeznávaly nebezpečné bakterie, viry a látky obecně – při léčbě alergií naopak nerozeznávaly – fungují v zásadě na témže principu.

Nejde o žádnou velkou novinku, v experimentální medicíně se imunoterapie různého druhu dávno testuje, v onkologii byla nasazena i v rámci klinických testů. Dlouhodobý úspěch imunoterapie při alergii na arašídy by ale mohl napovídat, že jsme na pokraji vyléčení celé řady nebezpečných nemocí.

Když ovšem dva dělají totéž, není to nutně totéž. A platí to i pro různé formy imunoterapie zkoušené stovkami vědeckých týmů. Úspěch léčby alergie na arašídy totiž přichází jako první dobrá zpráva po sérii několika nešťastných příhod, jež se v posledních měsících udály kolem jiných forem tohoto druhu experimentální léčby.

Rizika genové terapie

Na konci srpna schválila americká FDA genovou imunoterapii Kymriah od společnosti Novartis, která je učená pro léčbu vážnějších forem leukemie, na něž jsou tradičnější postupy krátké. Bylo to oslavováno jako první velké vítězství aplikované genové úpravy v medicíně.

Neuplynul však ani týden, a objevila se informace o zákazu obdobné terapie CART123 u konkurenční společnosti Cellestis. Stalo se tak poté, co jeden z pacientů, na němž probíhal test CART123, zemřel. Bohužel není zatím ani jasné, jestli ho zabila terapie či jiné komplikace – bylo mu konec konců 78 let.

Pro metodu z dílny Novartis to teoreticky nic neznamená, obě se navíc do určité míry lišily. Po loňském zákazu jiné terapie společnosti Kite Pharm (taktéž po smrti několika pacientů, tentokrát již prokazatelně vlivem použité terapie) je však evidentní, že ani imunoterapie není stříbrnou kulkou všem nebezpečným chorobám.

Stejný princip jako očkování

Dalším hlavním problémem imunoterapie je kromě zdravotních rizik především cena. Standardně se imunoterapie provádí pomocí odběru imunitních buněk pacienta. Ty se geneticky upraví, upravené buňky se následně rozmnoží a teprve poté vrátí injekcí zpátky do těla pacienta. To však vyžaduje mnoho času a školeného personálu.

Chtějí-li doktoři metodu aplikovat ve velkém, bude třeba ji zlevnit. Jednou z možností, jak toho docílit, je využívání cizích imunitních buněk, které by bylo možné produkovat hromadně. S touto metodou ovšem souvisí riziko odmítnutí těchto "zachránců" imunitním systémem pacienta – ostatně tento postup využívala právě CART123 od Cellestis. Jak tedy vidno, i imunoterapii bude třeba dlouho "pilovat".

Ačkoliv může idea vylepšení lidského imunitního systému tak, aby s nemocemi zatočil sám a obešel se bez léčiv, působit na první pohled revolučně, imunoterapie ve skutečnosti není žádnou novinkou. Dnešní genové úpravy imunitních buněk tak, aby lépe vyhledávaly původce nemocí, jsou vlastně jenom rozšířením víc než půlstoletí starého objevu principu očkování.

I to s pomocí oslabeného či mrtvého původce nemoci (viru) primitivněji "učí" imunitní systém odolávat pozdějším hrozbám stejného druhu. Vzhledem k nejrůznějším protiočkovacím a anti-GMO hnutím ale není divu, že se vědci termínu "genetické očkování" raději doprovodně vyhýbají.

Ani dlouhodobá platnost výzkumu Murdochova institutu tak nezaručuje rámcově podobnou, ale co do realizace zcela odlišnou metodu imunoterapie v případě jiných nemocí.