Venuše, planeta pojmenovaná po ženě (řecké bohyni lásky), je nehostinným místem pro život. 

Na základě našeho chápání života na Zemi je mezi posledními místy ve sluneční soustavě, kde bychom hledali život. Na její povrch neprší voda, ale kyselina sírová a teplota na něm přesahuje 400 stupňů Celsia.

Ještě před 700 miliony let však mohla být Venuše rajskou zahradou. Poznání, proč se změnila a co k tomu vedlo, může být pro lidstvo důležité. Osud této planety navozuje otázku: Nemohlo by se něco obdobného přihodit na naší planetě?

Tlačenice u Venuše 

Za deset let bychom o tom, co se s Venuší stalo, každopádně mohli vědět víc. K záhadné planetě se chystá hned několik sond.

Americká vesmírná agentura NASA plánuje dvě vědecké mise mezi lety 2028 a 2030. První sonda DAVINCI prozkoumá ovzduší planety, druhá VERITAS dostane úkol zmapovat povrch Venuše a zjistit, zda se na ní se pohybují tektonické desky a zda je vulkanicky aktivní.

Evropská kosmická agentura ESA vyšle sondu k Venuši počátkem třicátých let. Družice EnVision bude planetu pročesávat od jádra až po horní vrstvy její atmosféry.

A konečně – chybět u Venuše nechtějí ani Rusové, kteří chystají projekt kosmického aparátu Veněra-D skládajícího se z orbitálního a přistávacího modulu, který má na Zemi dopravit vzorky horniny.

Leccos o historii planety však napověděla už sonda Pioneer-Venus 1 koncem sedmdesátých let minulého století. Její snímky ukázaly, že se na většině povrchu Venuše kdysi rozléval oceán.

Evropská sonda Venus Express pak v roce 2005 pořídila první mapu jižní polokoule planety. Její data odpovídají předpokladu, že náhorní plošiny jsou ve skutečnosti pozůstatky pradávných kontinentů obklopených oceány.

Samá voda

Na základě dat z těchto misí vytvořili vědci z newyorského Goddardova institutu pro vesmírný výzkum 3D matematické modely, které naznačují, že na planetě existovalo přijatelné prostředí pro život s teplotami mezi 20 a 40 stupni Celsia.

Před 700 miliony let tam voda pokrývala kolem osmdesáti procent povrchu. Venuše tehdy byla schopná držet tekoucí vodu – zejména díky mrakům, které odrážely sluneční světlo zpět do vesmíru.

Pak ale nastala katastrofa. „Do atmosféry se ve velkém množství uvolňovat oxid uhličitý,“ řekl televizi CNN Michael Way, který vedl modelování historie planety v Goddardově institutu.

Kresba Venuše. Tolkienův Mordor byl proti této planetě přívětivým místem. | zdroj: Profimedia

Vysvětlením podle něj může být sopečná činnost. Velké množství roztaveného magmatu proudící na povrch mohlo vést k uvolnění oxidu uhličitého, dusíku a kyseliny sírové do atmosféry.

Když láva vytryskla na povrch, ztuhla. Tak vytvořila bariéru, která zabránila, aby plyny pohltila půda. Venuše se proto stala horkou a její atmosféra jedovatou, plnou dusíku a oxidu uhličitého.

Katastrofa gigantických rozměrů

Na Zemi můžeme najít hned několik případů masivního zamoření plynem. Například před 500 miliony lety na Sibiři. Tehdejší sopečné exploze jsou spojeny s masivním vymíráním druhů živočichů.