Výzkum na poli partnerských preferencí se za posledních třicet let pořádně rozkošatil. Dnes představuje jednu z vůbec nejzkoumanějších větví evoluční psychologie. Není se čemu divit. Z vědeckého hlediska efektivně propojuje poznatky evoluční biologie s naším každodenním životem. Umožňuje tak vědcům relativně lehce ověřovat různé teorie vztahující se k souboji pohlaví a pohlavnímu výběru. Vybroušený smysl pro humor nebo okouzlující charisma totiž mohou být pro lidi stejně důležité jako pro pávy jejich pestrobarevný ocas.

Co si ale budeme namlouvat, hledání "ideálního partnera" představuje problematiku, která dalece přesahuje suchopárné tabulky základního výzkumu. Každý nový postřeh, jaké vlastnosti mají ženy nebo muži preferovat, dříve nebo později prosákne do obecného povědomí. Stále dokola se například opakuje, že ženy v plodné fázi menstruačního cyklu upřednostňují maskulinnější, mužnější, partnery.

Klidnější domácké typy mužů by naopak měly slavit úspěchy po zbytek času, a to zvláště u žen, které již vychovávají nějaké dítě. Výjimku z tohoto pravidla hrají jen milenci, u kterých ženy hledají kvalitní geny reprezentované spíše fyzickou zdatností než odpovědnou osobností. Muži by zase podle většiny evolučně psychologických hypotéz měli vyhledávat mladé a krásné partnerky. Zvláště u známostí na jednu noc by osobnost měla jít na druhou kolej a majetek úplně stranou.

Z vlastní zkušenosti ovšem zároveň víme, že podle výše zmíněných pravidel "dopadne" jen málokteré partnerství. Jedním z důvodů je, že se individuální preference konkrétních lidí mohou výrazně lišit. Taková už je ale povaha poznatků, které platí jen statisticky.

Někdy ale může být skutečný výsledek "párovacího procesu" opravdu šokující: Muž, který celý život vyhledával mladší přítelkyně skončí se starší dámou, silné a dominantní typy preferující žena si vezme starostlivého kutila. Podobná překvapení mohou být důsledkem faktu, že málokdo nakonec narazí na ideálního partnera. Lidé s danými vlastnostmi například nemusí jevit o danou osobu zájem, takže ji nakonec čas, okolí, nebo okolnosti vženou do náruče někoho jiného. Co když je to ale všechno jinak a dlouhodobě tradované poučky z velké části neplatí?

Láska je záhada

Nepříjemnou vlastností větší části studií partnerských preferencí je, že vychází z přímého dotazování lidí samotných. Sami přitom víme, že lidé nemusejí být při sdělování svých nejhlubších tužeb úplně upřímní. Často mohou podléhat tlaku konformní společnosti.

Kdekdo by se například mohl zdráhat k přiznání, že touží po kyprých ženách, když se v naší společnosti považují za ideál krásy útlé modelky. Před nějakými třemi sty lety přitom panovala úplně opačná situace. Barokní ženy s plnými tvary však nejsou zdaleka jediným příkladem, kdy se vkus společnosti třeba i výrazně změnil. Málokdo by dnes přiznal, že preferuje povolné a poslušné ženy, třebaže se ještě donedávna jednalo o všeobecně předpokládanou normu. Dnes má být žena muži inteligentním, zábavným a rovnocenným protějškem.

Neméně kuriózně by dnes vypadalo přiznání, že někdo preferuje skromněji vybavené či sexuálně zdrženlivé muže. Schopnost sebekontroly se přitom vysoce cenila po dlouhá staletí a antické sochy výmluvně ilustrují, že menší penis dříve platil za ideál krásy, respektive znak inteligence, sebekontroly a civilizovanosti.

Podobně bychom mohli pokračovat ještě dlouhou dobu, studie založené na osobním sdělování partnerských preferencí ale trpí i hlubšími nedostatky. Lidé totiž často nejsou ochotni přiznat své pravé tužby ani sami sobě. Ať už jde o přímý tlak společnosti, nebo vlastní předsudky, některé vlastnosti vědomě nadhodnocujeme, zatímco jiné odsouváme do pozadí. Naše podvědomí, které formovaly miliony let evoluce a které má při výběru partnera nakonec vždy navrch, přitom může mít často jiný názor.

Revoluční metoda

Nedostatky předchozích studií si uvědomili i čeští vědci z týmu profesora Flegra a vyvinuli novou metodu, která umožňuje z dotazovaných "vytáhnout" skutečné partnerské preference nepřímo. Několika tisícům dobrovolníků z komunity Pokusných králíků  předložili v rámci internetového dotazníku sérii fotek. Dotazovaní měli za úkol hodnotit osoby opačného pohlaví podle vnímané přitažlivosti a sympatičnosti. Jak totiž ukázaly už předchozí výzkumy, osoby, které nás přitahují, velmi dobře odpovídají našim preferencím u krátkodobých partnerů, zatímco hodnocení sympatičnosti odpovídá spíše tomu, co preferujeme u partnerů na celý život.

Dotazovaní dále odpovídali na související i nesouvisející otázky. Nakonec měli další sérii fotek ohodnotit z hlediska jedné vlastnosti. Tato vlastnost byla u každého dotazovaného jiná, ale vždy se jednalo o jednu z těch, které lidé pokládají u partnerů na nejdůležitější. Vlastnosti zahrnovaly nezištnou pomoc druhým, submisivitu a dominanci, mužnost a ženskost, věrnost, štědrost, charisma, inteligenci, smysl pro humor, laskavost, zámožnost a mladost.

Celý trik spočívá v tom, že dotazovaní přímo nehodnotili, zda jsou pro ně dané vlastnosti u partnerů žádoucí, nebo nejsou. Muži a ženy hodnotili pouze to, do jaké míry osoby na fotografiích podle jejich mínění vykazují určité vlastnosti a zda jim tyto osoby přijdou atraktivní či sympatické.

Vzájemnou souvislost mezi atraktivitou, tj. přitažlivostí na jednu noc, sympatičností, tj. vhodným materiálem na dlouhodobého partnera, a danými vlastnostmi spočítali vědci až z obrovského souboru dat pomocí sofistikovaných statistických metod. Vzhledem k tomu, že se mezi sebou lidé v hodnocení vlastností osob na fotografiích do velké míry shodují – ještě aby ne, například taková maskulinita úzce souvisí s hodnotami testosteronu a potažmo tvarem obličeje – má taková metoda šanci na úspěch.

Nevěra ano, dominance ne

Když vynecháme technické detaily a podíváme se rovnou na výsledky, kromě povědomých vzorů narazíme i na celou řadu překvapení. Ženy i muži podle vlastních slov chtějí na celý život hlavně věrné, hodné, chytré a zábavné partnery. Jakmile se ale podíváme na to, osoby s jakými vnímanými vlastnostmi byly dotazovaným na fotografiích sympatické, u mužů i u žen z "top čtyřky" vypadává věrnost.

Na první pohled jde o velké překvapení. Muži by podle pouček evoluční psychologie měli toužit hlavně po jistotě, že budou případní potomkové jejich. Ženy by si zase měly své partnery bedlivě hlídat, aby pomáhali s výchovou potomků a neutekli za jinou.

Když se ale nad celým fenoménem zamyslíme, vysvětlení je vlastně z hlediska evoluční biologie samozřejmé. Našim genům totiž pramálo záleží na morálce – důležité je pro ně co nejvíce se rozšířit. Pokud by lidé preferovali až moc věrné partnery, vystavovali by se riziku, že vlohy pro absolutní věrnost zdědí i jejich potomci. Ti by ovšem v budoucnu nevyužili ani tu nejlepší příležitost k rozšíření svých genů (v případě samců) či zplození velmi zdatných potomků s cizím geneticky kvalitním samcem (v případě samic). Jejich geny by tudíž v dlouhém časovém měřítku prohrály se sice "nemorálními", ale velmi pragmatickými geny "záletníků".

Není také bez zajímavosti, že na předních příčkách se u deklarovaných i vypočítaných preferencí obou pohlaví pohybuje zábavnost či smysl pro humor a inteligence. To silně nasvědčuje hypotéze, že společenská zdatnost představuje u lidí vyhledávaný znak, jakousi obdobu pavího ocasu. Asi bychom se neměli divit – když někdo umí dobře mluvit, může pomyslně strhnout davy a třeba i z nejnižší společenské pozice vystoupat až na vrchol. Taková vlastnost je u partnera více než žádoucí.

Preference žen pro maskulinní a dominantní muže, kterou ženy často otevřeně přiznávají, se naopak ve vypočítaných preferencích neobjevila. Zdá se, že může představovat typickou "módní" vlastnost, jejíž preference se předpokládá, ale kterou ženy podvědomě zase až tolik nevyhledávají.

Bohatá nevěsta je vždycky lepší než chudá

Další překvapení se týká zámožnosti partnerů. Pod vlivem pohádek máme tendenci přikládat bohatství jen malý význam. Peníze jsou ale podle vypočítaných preferencí pro ženy i pro muže u jejich partnerů důležitější, než otevřeně přiznávají.

Asi nejpřekvapivěji se bohatství objevilo na předních příčkách u preferencí mužů pro partnerky na jednu noc. Zatímco podle vlastních slov jim u těchto žen záleží hlavně na tom, aby byly atraktivní, zábavné, charismatické a mladé, podle vypočítaných preferencí je u krátkodobých partnerek bohatství hned třetím nejdůležitějším aspektem.

Podobné zjištění vypadá na první pohled paradoxně. "Teplé hnízdečko" by podle prakticky všech evolučně biologických hypotéz měly pro své potomky vyhledávat hlavně ženy, zatímco mužům by mělo jít primárně o zplození co největšího počtu potomků.

Také vysvětlení tohoto fenoménu je ale možná poměrně jednoduché a z hlediska evoluční biologie samozřejmé. Když už má muž možnost zplodit potomka, u něhož panuje značné riziko, že se s ním již do budoucna nepotká, bude pro něj výhodnější, když tento potomek nezůstane úplně bez materiálního zajištění. Z pomyslného teplého hnízda se mu tak bude vždy lépe vylétat a výrazně stoupne šance, že zplodí více potomků, vnoučat původního muže nesoucích část jeho genů.

Staré pravdy neplatí, nové ještě neznáme

Mezi dalšími zajímavostmi můžeme zmínit skutečnost, že dlouho známé rozdílné partnerské preference žen v různých fázích menstruačního cyklu mohou být způsobené spíše změněnou ochotou "přiznat barvu", než změnou preferencí samotných. Zatímco fáze cyklu ovlivňovala deklarované preference v řadě vlastností, co se týče těch vypočtených, statisticky významný vliv neměla ani na jednu.

Pro někoho může být zábavný fakt, že úplně stejně se projevovaly změny partnerských preferencí u zadaných mužů – ti říkali, že preferují jiné vlastnosti, než když byli svobodní, ve skutečnosti se ale jejich tužby moc nezměnily.  V případě jiných faktorů, například toho, zda dotazovaný muž nebo žena mají děti, se projevily pouze mírné změny v deklarovaných i vypočítaných preferencích.

Vůbec největším překvapením se ale stala skutečnost, že metoda funguje skoro stejně přesně i na základě jiného materiálu – například fotografií koček, nebo psů. Na první pohled se jedná o šílenost. Ve skutečnosti ale podobné zjištění dokládá důmyslnost metody.

Stejně jako lidem, i našim mazlíčkům přisuzujeme na základě nevědomých předpokladů různé vlastnosti. Vycházíme přitom z nastavení našeho mozku, které se vyvinulo k odhadu lidí, a které se mezi lidmi z větší části shoduje. Pokud by se dále vědci ptali, jakého psa nebo kočku preferujeme "na jednu noc", patrně by až na malou specificky zaměřenou část populace kloudné odpovědi nezískali. V rámci nové metody ale lidé hodnotí atraktivitu a sympatičnost, což jsou vlastnosti, které nemáme problém přiřknout ani jiným živočišným druhům.

Psi a kočky tak mohou sloužit jako pomyslné plátno, na které promítneme své preference ohledně lidských partnerů a ze kterého mohou vědci výsledky pomocí statistických metod vyčíst.

Ostatně, jestli nevěříte, můžete si příslušný test vyzkoušet sami. Napomůžete tak dalšímu výzkumu v této nesmírně zajímavé větvi evoluční psychologie a možná pomůžete odhalit další rozdíly mezi tím, co lidé říkají, že chtějí, a co chtějí doopravdy. V každém případě platí, že často chceme něco jiného, než sami říkáme – a u partnerů to platí dvojnásob.