Vesmírná prázdnota by měla být tichá. Tam, kde jsou atomy příliš daleko od sebe, než aby umožnily šířit zvukové vlny, je jakýkoli výkřik utlumen dřív, než ho můžete zaslechnout.

To však ještě neznamená, že ve vesmíru je absolutní ticho. Kdybychom mohli slyšet některá tělesa sluneční soustavy, zjistili bychom, že vydávají pochmurný rachot.

Jiná bychom zase neslyšeli. Mohli bychom ale na zvuky převést vlny plazmatu, které se kolem nich vlní. Tyto vlny vznikají, když se elektrony zachytí v magnetických siločarách kolem velkých objektů, jako jsou planety, a spirálovitě se po nich stočí dolů.

Pokud přeměníme frekvence vln na zvuk, můžeme slyšet  děsivé skřeky a výkřiky vesmírných těles.

Každé těleso sluneční soustavy má své vlastní zvuky. Třeba Slunce by mělo dělat pořádný kravál, protože jeho povrch se vlní stoupajícími a klesajícími buňkami většími než Francie.

Vědci odhadli, že kdyby se zvuk mohl šířit vesmírem, slyšeli bychom naši hvězdu jako neustálý hukot o síle 100 decibelů.

První zvuky z vesmíru zaznamenal americký fyzik českého původu Karl Guthe Jansky už v roce 1932.

Postavil rotující radioteleskop, kterému se přezdívalo Janského kolotoč a který byl určen k detekci specifického frekvenčního rozsahu rádiových vln. Když k němu začala přicházet data, objevilo se trvalé syčení v pozadí, které, jak Jansky zjistil, nebylo náhodným šumem. Byl to zvuk srdce galaxie Mléčná dráha.

Když jsme s vypuštěním Sputniku v roce 1957 začali vysílat sondy do vesmíru, získávali jsme další data, která zachytily přístroje na palubě sond.

Mezi ně patří přístroje určené k zachycení neviditelných forem světla a také vln v plazmatu v chaotickém prostředí kolem planet sluneční soustavy.

Rádiové vlny nejsou zvukem, je to elektromagnetické záření. Mohou v nich však být zakódována zvuková data a po zachycení přijímačem převedena zpět na zvuk. Tak fungují rádia i mobilní telefony.

Technologie přeměny elektromagnetických vln na zvuk je dobře propracovaná. Už jsme dokonce slyšeli rádiové vlny ve vesmíru, které vědci převedli na mluvená slova. Mimozemšťané? Kdepak, byly to rádiové vlny ze Země, které unikly do vesmíru.

Skutečnost, že jsme je dokázali dekódovat, ale dokazuje, že data, která naše přístroje zachycují, jsou přesná.

Plazmové vlny vířící kolem planet mohou také vytvářet zajímavé cvrlikání a pískání známé jako chorus.

Ten pozemský může znít trochu jako ptáci nebo velryby. Saturn se svým složitým systémem měsíců a prstenců vám může připadat jako soundtrack ze starého sci-fi filmu.

Dokonce i Jupiterovy měsíce mají své vlastní složité zvukové profily. Na Europě i Ganymedu astronomové zaznamenali plazmové zvuky, které připomínají robotické blikání a pípání.

Mars nemá magnetické pole, které by stálo za řeč, ale víme, jak zní jeho větry. Jak sonda InSight, tak vozítko Perseverance zaznamenaly strašidelné, osamělé zvuky marsovských větrů i to, jak prachoví čertíci tančí po povrchu rudé planety.

Vesmír je obrovský a zvláštní. Vědcům může při jeho poznávání významně pomoci převod světla na zvuky. Díky nim mohou odhalit odhalit skryté detaily, které by jim jinak unikly.

Pokud si ale chcete připadat opravdu malí a máte rádi horory, můžete si poslechnout zvuk supermasivní černé díry, která hučí ve vesmíru vzdáleném 250 milionů světelných let.

NASA shromáždila několik svých zvukových záznamů do playlistu, který si můžete poslechnout na webových stránkách NASA Science. Další najdete také na kanálu Space Audio, který na YouTube provozuje astronomický nadšenec z Univerzity Iowa.